Člověk krve

Dnešní písničkář, ať už navazuje spíš na českou tradici (počínající Krylem a Šafránem, pokračující portovní generací Plíhala či Dobeše, a sahající až po současné, v popu pevně usazené tvůrce v čele s Tomášem Klusem), nebo na tu světovou (ve zkratce: od Dylana po Sheerana) má oproti svým předchůdcům velkou výhodu: mnohonásobně větší množství vlivů a také příkladů úspěšných i neúspěšných pokusů o propojení se všemi myslitelnými žánry. Snad i proto počet mladých písničkářů a písničkářek stále narůstá a bují takřka geometrickou řadou. Což má ale za následek, že těm, kteří k věci nepřistupují populisticky a nechtějí následovat například Xindla X, často trvá déle, než si jich někdo vůbec všimne a podaří se jim vymanit z šedé masy. Talent se však nakonec přece jen neztratí.

Jana Senfta, který vystupuje pod zvláštním aliasem Člověk krve, jsem poprvé viděl na koncertě spolu s několika dalšími, kam ho přivedl Jakub „Cermaque“ Čermák. Zatímco jeho písně působí bojovně, nervně, občas až aktivisticky a navzdory akustické kytaře punkově, Člověk krve naopak napoprvé může mást až polohou romantika. Až při bližším zaposlouchání se vynoří nezlomná a silná naděje a vůle k životu jako vzdor všem nihilistům (připomíná v tom mladou Radůzu), ale zároveň precizně formulované verše, prozrazující skvělou schopnost pozorování zdánlivě všední reality. Svou roli v tom sehrává i víra: „Jsem římský katolík. Myslím, že vidění života prizmatem víry člověku probarvuje obzor. Pokud si takhle sakralizuješ svět, bouráš zdánlivý hranice a dokážeš vidět za horizont. Nejkrásnější je, když tu profánnost přesáhneš skrze lásku ke druhému člověku, což se mně poštěstilo.“ Písně Člověka krve se často obejdou bez laciných refrénů; prostě přirozeně plynou a občas i úžasně gradují, aniž by nutně musely dojít k nějaké pointě, natož pak mravokárnému závěru.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu