Člověk krve

Dnešní písničkář, ať už navazuje spíš na českou tradici (počínající Krylem a Šafránem, pokračující portovní generací Plíhala či Dobeše, a sahající až po současné, v popu pevně usazené tvůrce v čele s Tomášem Klusem), nebo na tu světovou (ve zkratce: od Dylana po Sheerana) má oproti svým předchůdcům velkou výhodu: mnohonásobně větší množství vlivů a také příkladů úspěšných i neúspěšných pokusů o propojení se všemi myslitelnými žánry. Snad i proto počet mladých písničkářů a písničkářek stále narůstá a bují takřka geometrickou řadou. Což má ale za následek, že těm, kteří k věci nepřistupují populisticky a nechtějí následovat například Xindla X, často trvá déle, než si jich někdo vůbec všimne a podaří se jim vymanit z šedé masy. Talent se však nakonec přece jen neztratí.

Jana Senfta, který vystupuje pod zvláštním aliasem Člověk krve, jsem poprvé viděl na koncertě spolu s několika dalšími, kam ho přivedl Jakub „Cermaque“ Čermák. Zatímco jeho písně působí bojovně, nervně, občas až aktivisticky a navzdory akustické kytaře punkově, Člověk krve naopak napoprvé může mást až polohou romantika. Až při bližším zaposlouchání se vynoří nezlomná a silná naděje a vůle k životu jako vzdor všem nihilistům (připomíná v tom mladou Radůzu), ale zároveň precizně formulované verše, prozrazující skvělou schopnost pozorování zdánlivě všední reality. Svou roli v tom sehrává i víra: „Jsem římský katolík. Myslím, že vidění života prizmatem víry člověku probarvuje obzor. Pokud si takhle sakralizuješ svět, bouráš zdánlivý hranice a dokážeš vidět za horizont. Nejkrásnější je, když tu profánnost přesáhneš skrze lásku ke druhému člověku, což se mně poštěstilo.“ Písně Člověka krve se často obejdou bez laciných refrénů; prostě přirozeně plynou a občas i úžasně gradují, aniž by nutně musely dojít k nějaké pointě, natož pak mravokárnému závěru.

„Co si pamatuju, vždycky se u nás doma otáčely gramofonové desky Greenhornů, Spirituálů, Poutníků – tyhle kapely vonící táborákem a jehličím mi učarovaly. Starší brácha poslouchal Dylana a začal hrát na kytaru. Šel jsem v jeho šlépějích. On se dal později k filmu, mně zůstala muzika. První písničku jsem napsal ve třinácti letech.“ Pokud byste ale po takovém přiznání čekali dalšího Jana Nedvěda, nejspíš budete překvapení. Jeho texty se neupínají jen k přírodě, ale naopak často reflektují generační pocity, městský folklor, připomínají tématy rané písně Ivana Hlase. Spíš než orosenou celtu v nich najdete čekání na ranní, z mlhy přijíždějící autobus, který vás doveze k metru. A úplně stejně obyčejně začala koncertní dráha jejich autora, který pochází z posázavského městečka Stříbrná Skalice: „První vystoupení jsem měl v Sázavském klášteře, tam mě uslyšel Milan Štědra a pozval mě na kultovní sázavský festiválek Stodola Vest. Mé lo-fi nahrávky, umisťované na Soundcloud začalo hrát Underground radio. Vydal jsem si první demáč na CD. Pak začaly přibývat koncerty a festivaly po celé republice.“ Onen demáč se objevil v roce 2015, o dva roky později ho následovalo EP Krajinou koster, které už sklidilo i pochvalnou recenzi ve Full Moonu. A po dvou ročnících Stodola Vestu se začala množit pozvání na další akce – Vlčkovice, Anežkafest, Lom Ondřejov, Boskovice, Holostok… Nicméně vedle běžných koncertů lze Člověka krve potkat velmi často i na literárních večerech – Psího vína, Plavu, Tvaru, Protimluvu na Šrámkově Sobotce, táborské literární přehlídce Tabook, nebo křtu sbírky Vríka Petry Stré. A pro čtenáře UNI můžeme jako bonus dodat i několik vystoupení v Čítárně Unijazzu v Jindřišské.
Vedle sólového nicku Člověk krve ovšem můžeme narazit i na duo – Lidi krve. „Občas muzicíruji s kamarádem a kosteleckým kantorem Liborem Hrdým. Autorsky se zde podílí více on a hrajeme styl, jenž jsme si pro sebe nazvali ,moderní kramářská píseňʻ. Lidi krve jsme si začali říkat podle písničky Pavla Zajíčka – stěžejní skladby pro nás oba. Ale když jsme před šesti lety chtěli začít vystupovat, jako na potvoru Libora přepadly různé strasti a povinnosti, takže se nemohl dostavit na předjednané koncerty. Dohodli jsme se, že je odehraji sólově – jako Člověk krve. Tak začala moje písničkářská cesta.“

Sám Honza při zásadních setkáních, která posunula jeho koncertování, neopomene zmínit Jakuba Čermáka, Fumase, Jardu Svobodu, Alfika, Jakuba Nohu nebo Mirka Kemela, nicméně z pohledu zvenčí je asi nejosudovější potkání se s Tomášem Tkáčem. Zvukař, kytarista kapel Pris a něco něco, a také zakladatel malého labelu Divnosti, mu totiž výrazně hudebně pomohl. „První osobní setkání s Tomášem bylo myslím u něj doma, tedy ve studiu Vnitroblok, už před pár lety. Sám mě oslovil s kamarádskou nabídkou svých producentských služeb, já jeho nabídku nadšeně přijal.“
Od té doby lze písně Člověka krve poslouchat ve dvou podobách – jen s akustickou kytarou, čistě folkově na koncertech anebo zaranžované ve studiové podobě, s beaty a samply, kdy se folková čistota prolíná s indiepopovým kabátkem, který jim často dodává vyloženě hitový potenciál. Honza v tom ale nějaký rozpor nespatřuje: „Při aranžování dávám Tomášovi téměř naprostou svobodu. Vždycky mě překvapí, jak dokáže zachytit zvuky, který podvědomě pod písničkou cítím probublávat – jako podzemní řeku pod skalou – už od počátku a nechá je vyvřít na povrch. Tím, že se dostanou na světlo, získává písnička jinou kvalitu, jde o střet fantazií, je to dobrodružství. Zároveň si ale myslím, že intimitu a neopakovatelnost akustickýho koncertu těžko narveš na pásku.“

Zatímco na čtyřpísňovém EP Krajinou koster jsou ještě Tomášovy aranže opatrné a nenápadné, singl Nitrožilní z roku 2018 má už vyloženě rádiový charakter. Ostatně ve Velké sedmě Radia 1 se udržel maximálních sedm týdnů a nakonec se dobře umístil i v celoročním žebříčku. Akustické písničkářství se ovšem potkává s elektronikou až obdivuhodně nekýčovitě, a ta i primárně podařenou skladbu ještě více oživí a podpoří. Loni se situace opakovala s písní V kuchyni, která předznamenala debutovou desku. Ta už vznikala nejen s bohatými aranžemi, ale i s pomocí doprovodné sestavy muzikantů. „Z výsledné podoby alba mám velikou radost. Je stejně jako Krajina koster poutnická i krajinomalebná. Tomáš si však díky živé kapele dovolil některým písním přidat epicky romantickou naléhavost. Například aranžmá v písni Natálka mi evokuje příchod bouře.“ Vzniklá pětice se už stihla představit i na pódiu: „Dál chci hrát hlavně sám jako dosud, zároveň však zkouším i s kapelou. Ve složení Matouš Holada (baskytara), Filip Tománek (bicí), Tomáš Tkáč (kytara) a Jana Havláková (housle) se nám poprvé poštěstilo zahrát vloni na festivalu Holostok a teď se chystáme na křest desky. Následně bychom rádi ve společném hraní poskrovnu, ale s určitou pravidelností pokračovali.“
První album Člověka krve nazvané V kuchyni, podpořené úspěšnou sbírkou na HitHitu, by mělo vyjít a na zmiňovaný křest by tak mohlo dojít ještě v průběhu letošního jara.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *