„Když muzikant uvěří, že hudba je zboží, v tu chvíli v něm hudba umírá,“ pronáší Robert Fripp s typicky vážným neústupným profesorským výrazem v kuchyni svého bytu nedaleko Salisbury. „Můj život, moje role profesionálního hudebníka je sled neradostných marností,“ pokládá na stůl šálek čaje s logem King Crimson.
Když si odmyslíme 45 let od časů, kdy Robert Fripp se svou novou kapelou King Crimson vystoupil v klubu Marquee, kam tehdy náhodně zabloudil Jimi Hendrix a na potkání pak všem expresivně vyprávěl, že slyšel a viděl nejlepší kapelu na světě. Tenkrát v roce 1968 v temně kaštanovém svetru a šedých flanelových kalhotách, dnes v tvídovém saku – v obou verzích s takřka identickými kulatými brejličkami a stejně pronikavým pohledem. V prvním dojmu pohled ostrý, po chvíli dobrácky lišácký. „Můj život se natolik zlepšil, protože jsem přestal dávat rozhovory,“ míchá lžičkou a nohou spíná pomyslný pedál některého ze svých vynálezů, „točili o nás filmy, aby to stihli ještě před smrtí, zvali nás do rádií na kontaktní show, nutili mě, ať o té historii napíšu. Nedokázal jsem se soustředit na hudbu.“
Po vydání prozatím posledního studiového alba The Power to Believe (2003) a následném světovém turné Fripp své King Crimson zakonzervoval. Staral se už jen o rozvíjení soukromého labelu Discipline Global Mobile a občasné koncertování svého vesmírného komorního experimentálního projektu Soundscape. V srpnu 2008 absolvovala kapela ještě krátkou zkušební sérii po USA – jakožto zamýšlenou přípravku na oslavu 40. výročí založení King Crimson. Světové turné však bylo zrušeno. Oficiální zpráva zněla: „Kvůli vytíženosti hudebníků v jiných projektech a vzhledem k prioritám Roberta Frippa.“ Neoficiálně se do slavení nikomu nechtělo. A hlavně – Fripp, jak řečeno v úvodu článku, odmítal být legendou jen kvůli prachům. „Od poslední desky King Crimson jsem byl umělecky ve stavu off line, a to je kupodivu velmi vysilující. Dáte si ještě čaj?“
Psychologie ventilů
Byla to jistě skličující situace pro jednu z největších kytarových postav historie rocku. Fripp byl a je bezesporu určitým „artovým“ ekvivalentem těch nejskvělejších bluesmanů, oněch chlapíků s citem od Boha, se zdálnivým dětským drnkáním po výkřiky strun, jež rodí nové dítě, nový život, nebe nové. Frippovo hraní se pohybuje od lehounkých melodických říkaček přes složité jazzové jízdy k bouřlivým těžkým riffům – často na prostoru jediné písně (např. Tongues z roku 1973).
Od prvních dnů King Crimson v roce 1968 se Robert Fripp snažil ubránit vlivům velké nahrávací společnosti. Obával se (správně), že dusí kreativitu. Přes nabídky několika vydavatelských molochů – obzvlášť po medializovaném výroku Jimiho Hendrixe po koncertě v Marquee – si pro první album In the Court of the Crimson King vybral tehdy nově založenou malou firmu Island, jež kapele nechala v tvorbě unikátní svobodu. Fripp měl ale pro King Crimson a jejich počáteční přemíru in-vence připraveny další a zásadní ventily, jimiž mohl hrozící přetlak zmatku vlivů (regulérní hampejz!) upouštět, a tím tvůrčí jádro kapely s čistou hlavou vracet do svého stěžejního projektu King Crimson. Sám totiž provokoval členy kapely k novým (rozuměj jiným) aktivitám, z nichž nejméně jedna, ovšem kolosální, si zaslouží důkladnějšího připomenutí.
Centipede – rozverné časy řízené improvizace
Všechno začalo koncem roku 1970. Po řadu měsíců pracoval Keith Tippett (pianista King Crimson na albu In the Wake of Poseidon) na rozsáhlé kompozici pro velký orchestr. Výsledkem byla dvouhodinová suita Septober Energy – hudba pro 50 hudebníků a 100 chodidel. Mohutné sdružení Centipede stálo a padalo na bratrství muzikantů svolaných mistrem Keithem. Jádro tvořili klasicky vzdělaní hráči z London School of Music, které přivedl manažer Sean Murphy díky přátelství s houslistou Wilfem Gibsonem, možná největším optimistickým duchem a inspirátorem projektu. Tippett po koncertě v londýnském Lyceu upřesňuje: „Když jsem sestavoval Centipede, moje idea byla dát dohromady všechny své přátele, působící na poli klasické hudby, jazzu, jazzrocku i rocku.“
Poslední víkend útulně malý Alhambra Bar na rohu Rue D’Alzon ve starobylé metropoli vína Bordeaux, jež od roku 1945, kdy v něm váleli jazzmani v uniformách US Army, konečně hostil velkou podívanou. 63členný ansámbl Centipede pod vedením Keitha Tippetta oblažil svou přítomností řečené město a jeho každoroční Art Festival. „Jsme jedna velká, šťastná rodina,“ říkal Fripp mezi sousty svého maxisendviče. Stejná slova použil i místní číšník, který kmital v bílém saku s vyšitou parybou na zádech. Opravdová, nefalšovaná rodina, do níž si zpěvačka Maggie Nichols přibrala svou nádhernou pětiletou dcerku Auru.
Už podle legrace a pohody, která vládla na palubě soukromého letu cestou do Francie, bylo jasné, že konglomerát hudebníků, působících v různých sférách a zákoutích muziky, v tomto případě skvěle fungoval. Energie, která z nich sálala, byla navýsost pozitivní, konstruktivní a prostě dobrá.
Jestliže koncert v Lyceu byl ještě ne úplně rozjetý vlak, opatrná generální zkouška, tak dva francouzské koncerty se vyvinuly ve zvukomalebné klimaxy, následované stejně vyhroceným a bouřlivým ohlasem užaslého diváctva a poté až nezvykle extatickými pochvalami přítomného tisku. Skvělé zážitky a produkce se neobešly, jak to tak bývá, bez drobných zádrhelů. Dosud zářící hvězda Julie Driscoll, která si v té době velmi zakládala na soukromí, byla po příletu do Bordeaux poněkud nevybíravě pronásledována médii. Ani to však nenarušilo výtečný pobyt v Domaine de Villepreux, v nádherné, prostorné usedlosti schované v lesích. Tam všichni přebývali. Tam přítomné rozveselovali skvělí trubači – marťanský tenorsaxofonista Gary Windo a velšský patriot, trombonista Nick Evans – společně pochodující po trávníku a vyluzující z nástrojů směrem ke shromážděným vzácné špíčky své konkrétní hudby. Výsledkem toho byla na místě zkomponována a okamžitě zhudebněna dedikační minisuita zvaná dle místa zrodu Bordirxs. Vděční diváci, rozvalení v lenoškách, na lehátkách nebo jen tak na trávě, nemohli být spokojenější. Ovšem hlavní exploze nastala ten večer, kdy se všichni z Centipede shromáždili na starobylém pódiu a vychrlili na přítomné údernou hudební slast Septober Energy. Zvláště vokální uskupení Julie Driscoll, Zoot Money a Mike Patto se nechalo odvát svým brilantním výkonem natolik, že poletovali po pódiu, roztodivně tančili a splývali s vířícím orchestrem, který se jimi chtě nechtě nechal strhnout. Přísným rozborem vzato každý z hudebníků exceloval: Windo, Evans, Fripp, Elton Dean, Karl Jenkins, Ian Carr, Robert Wyatt…, samozřejmě včetně osvíceného vůdce Keitha Tippetta. Dá se říci, že všichni hráli své sólo, jež zapadalo do přesné mozaiky komplexní symfonie. Je na místě, že i diváci zážitek bouřlivě ocenili.
Dopad tohoto neslýchaného vystoupení byl obrovský. Ian Carr: „Doslechli jsme se, že v nedalekém Royal Spring Restaurant si někdo uprostřed večeře začal rytmicky poťukávat příborem do sklenky. Zanedlouho se osazenstvo několika přilehlých restaurací shromáždilo jako hladové děti kolem Alhambry, aby zvěděli, co je tak rozhýbalo. Kdo mohl, přidal se a čímkoliv na cokoliv se snažil zapojit do probíhající hudby. Divácké příspěvky vyústily v divoké crescendo,až Gary Windo musel poprosit diváky,aby toho nechali, jinak nastoupí Buddy Rich a bude chtít soutěžit se všemi včetně Centipede. Diváci se smíchem lámali v pase, tleskali a neradi se vzdávali své účasti.“
V Centipede se podařilo dát dohromady výjimečné osobnosti. Nejen, že Patto a Money byli excelentní zpěváci, tady zazářili i jako zdatní pódioví baviči. Posluchačstvo nevědělo, zdali se má prohýbat pod jejich pěveckými výkony nebo jejich sitcomovými výšplechty, jimiž zásobovali ostatní ještě dvě hodiny po koncertě. Patrick O’Patto navíc všechny uhranul pantomimickou kreací „Ducks in Flight“ (Kačeři v letu), zatímco Zoot předvedl komorní drama „I’ve Got Devils In Me Throat“.
Člověk se ani nenadál, najednou seděl rozvláčný a příjemně unavený v letadle na cestě domů. Unavený, ale maximálně spokojený, prostě ve stavu, který popsal neustále se chechtající bubeník Robert Wyatt takto: „Dostal jsem se do krásného klidu, abych mohl pracovat a žít po dalších pár let. Prostá, jednoduchá definice, která vystihuje stav, do nějž jsme se dostali díky Keithovi, a všem díky za to, že se TO vůbec konalo.“
V červnu 1971 se dočasný klan Centipede usadil v Rotterdamu a rozčlenil se do různorodých hudebních podskupení. Za týden je čekal koncert v Deelenu. Zabydleli se v malých chatkách na příbřežním ostrůvku a každý den od 7. do 11. 6. vyráželi v různých nahodilých sestavách do rotterdamských klubů, hospod a lokálů, kde působili rozruch, radost a zájem. Podle manažera Seana Murphyho to byl nejdobrodružnější týden zážitků, jaký kdokoli z nich v životě zažil.
Nick Evans: „Třeba s Garym Windem jsme vlezli na sklápěčku, která projížděla městem, a my během toho slunného odpoledne duli všem do oken. Pamatuji si, jak na nás jedna paní vylila kýbl vody, což jsme v tom horkém dni kvitovali jako příhodné občerstvení. V rámci onoho krátkého turné Centipede jezdila a hrála v místě koncertu spousta našich odštěpků. Například během jednoho přeletu se náhle v letištní hale vylíhlo smyčcové kvarteto, jež přítomným cestovatelům nádherně zkrátilo čekání.“
Nahrávací dny LP Septober Energy, Wessex Studios, 16.–19. 6. 1971
„Bylo to jako v továrně. Hromady papírů, itinerářů, všelijakejch rozpisů. Volali nás po skupinkách k nahrávkám. Ve dveřích jsme se vždycky potkali s tou předešlou skupinkou, odehráli pár taktů a zase vypadli. Furt jsem se divil, jak chtějí z týhle neorganizovaný bandy všelijakých muzikantů stvořit hotovej, poslouchatelnej, kompaktní celek. Pak jsem si poslechl hrubej záznam a byl jsem fakt mile překvapenej. Pořád dokola se objevovaly problémy se snímáním nástrojů a nazvučením. Velkej projekt v malým studiu.“ (baskytarista Roy Babbington)
Keith Tippett: „Neexistoval žádný koncept. Prostě jsme se sešli a začali hrát. Pokud si dobře vzpomínám, nebyla žádná omezení. Kompozice vznikla spontánně ze samé podstaty muzikantů. Musíte si uvědomit, že počátek 70. let byla neskutečně plodná léta. ,Symbiosis‘ (jak se těmto sdružením muzikantů tehdy říkalo, pozn. aut.) mohlo být kvinteto a klidně i 12členný orchestr. Pořád se něco dělo. I když člověk hrál nebo nehrál. Každý druhý den byly koncerty. Jednou přišel tenhle, podruhý zas někdo další s jiným nástrojem a zapojil se. Prostě tehdy byl Londýn takový. Erupce muziky, spousta divadel, laviny moderního výtvarného umění. Byla to zkrátka hyperbola – kombinace, která završovala 60. léta. Mně osobně se zdálo, že neexistoval rozdíl mezi muzikantem a výtvarníkem. Hraní bylo vlastně to samé, jako držet štětec a v tu chvíli něco vytvářet. Tohle je podle mě podstata černý muziky – jazzu, kterej se tehdy v Evropě snažil vykvést vedle tradiční, studený, kontinentální hudby. O tom všem právě byl ,Symbiosis‘ – organizovaný chaos, který bude infikovat studený, evropský řád. Byli jsme prostě trubači bez skladatelů. Teď si představte, že já, Keith, nepřítel hotové kompozice, jsem se postavil do čela obrovského amorfního ansámblu a měl jsem to všechno uhníst a zvládnout. Obrovská zodpovědnost! Vytváříte formu, která vlastně nemá být formou. Skládáte a neskládáte, a ještě k tomu sám hrajete.“
Vzpomínka Nicka Evanse na koncert Centipede v Royal Albert Hall, 14. 10. 1971: „Do šatny těsně před koncertem došel policajt. Když nás uviděl, ten obrovskej sardinkovej shluk nadrženejch muzikantů, spadla mu bradaa evidentně se fakt cejtil v oslabení. Nesměle pípnul, komu že to patří vozidlo venku, které je nesprávně zaparkováno. Mám pocit, že jsem byl jedinej, kdo si ho všimnul. Znovu potichu zopakoval svoji úřední výzvu do toho bordelu a úředně odešel. Konečně jsme se mohli připravit. Výsledek – Centipede vs. Policie 1:0!“
Komentuje Robert Wyatt: „Klidně se ptejte, ale nevím, co bych vám o tomhle divokým projektu řek. Co zůstane v hlavě, je fakt, že je to ta nejpohodovější a nejveselejší kapela, do který jsem byl zataženej. Pořád se něco dělo. To se nedá vysvětlit! Na pódiu i mimo něj. Můžu vám sdělit konečné a správné poselství, které mi pošeptal Nick Evans: ,Wah-hey!‘“
Bartók a heavy metal
Po této vskutku radikální vsuvce, odštěpku, odnoži, kdy se jádro i dužina King Crimson dramaticky vyřádily, jak hudebně, tak i na výletech, mohl Robert Fripp coby fikaný stratég a vojevůdce vést své mužstvo do nového boje s novou zbrojí. Takovéto psychologické úlety použil Fripp během uměleckých zastávek KC ještě mnohokrát. Není tolik důležité, že Keith Tippett se v tomto řádění našel, tzn. odešel od King Crimson a dál se věnoval improvizačnímu jazzu a manželství s Julií Driscoll. Stopu v kapele bezesporu zanechal a všichni vespolek se do budoucna měli rádi.
Od najazzlých alb In the Wake of Poseidon (1970), Lizard (1970) a Island (1971), ještě ovlivněných spoluprací Frippa s Tippettem, přišel radikální zlom – tři výtečná revoluční alba, jež lze možno charakterizovat coby propojení Bély Bartóka a heavy metalu. Zde ovšem těžkých Frippových riffů zdvojovaných basou Johna Wettona a dynamikou bicích Billa Bruforda v kontrastu s houslemi či violou Davida Crosse. Robert Fripp se tehdy poprvé dostal do kontaktu (rozuměj bránil se) s mystikou Madam Blavatské a hlavně čaroděje Georgije Gurdějeva. Nechtěl podlehnout jakékoliv víře! Tomu se ale neubránil – vnitřní hlasy „mi vodily prsty po strunách“, mezi metalovými riffy jej tito průvodci hnali k unikátním improvizacím, ze sabatů, kde vše dunělo a řvalo, „mě kolébalo“ do jemné instrumentálky Trio pro housle, baskytaru a mellotron. Přes avant-rockový háv je Robert Fripp v jádru ryzí romantik s racionálním úsudkem. Ani nezakroutí hlavou, propaluje očima – „Virtuozita mistrovství v umění je schopnost zachytit, pojmout a vyjádřit čistotu, nevinnost panenského prožitku.“ Nehne ani brvou, jen si urovná brejličky. „Čím větší úspěch, tím větší tlak proti opakování sama sebe. Musel jsem King Crimson zastavit, protože ten symbiotický vztah se přesunul do vztahu parazitního.“
Dál podporoval i produkoval všemožné odnože své životní kapely – mj. 27. 3. 2014 v pražském Divadle Archa vystoupí The Crimson ProjeKCt a na konec léta je ohlášeno turné s názvem King Crimson 8th Incarnation, jež konečně opět povede sám generál Fripp. Vynalézal a vyráběl nástroje. Nikoli cimrmanovským způsobem „vyfukování tabákového kouře do umyvadla s vodou, zdali tak nevznikne zlato“, ale propojováním efektových krabiček, hejblátek, syntezátorů i objevem samplů se spojením kytary a krevního řečiště… Zjistil, že kulatá barová seslička je pro nebarového člověka důležitý element. „Snad nevěříte, že Rostropovič hrál na violoncello jen kvůli penězům na nájem?! Že Hendrix hrál jen pro prachy!?“
Foto archiv (pokračování v příštím čísle)