„King Crimson se vrací do aktivní služby. Oslovil jsem svou posádku, abychom byli připraveni na živé vystoupení 1. 9. 2014. Reformujeme se v nové konfiguraci: já, basista Tony Levin, saxofonista Mel Collins, kytarista Jakko Jakszyk a tři bubeníci – Pat Mastelotto, Bill Rieflin a Gavin Harrison.“ (oficiální vyhlášení Roberta Frippa na vlastní soukromé Vintage TV o restartu legendární kapely)
Fripp: V 70. letech mě hodně zasáhlo Bowieho album Heroes.
Toyah: Mě taky. Je tam tvoje překrásná kytara.
Fripp: Heroes není skvělé jen mojí kytarou…
(z premiéry pořadu My Vintage)
Je to nádherný pár: byvší extrémní pankačka, poté novovlnná hlasová experimentátorka a někdy od roku 1990 dospělá vyklidněná manželka Toyah Willcox a Robert Fripp – věčný hledač, hudební artista, znalec filozofií, vynálezce a jeden z nejvýznamnějších kytaristů všech dob.
V neděli 16. února v 17:00 greenwichského času spustila tato manželská dvojice premiéru své soukromé kabelové televizní stanice Vintage TV s pořadem My Vintage. Spolu nás (i vás) zvou do svého domácího studia v Salisbury ve Worcesterském hrabství k intimním náhledům do záznamů doposud pouze utajeného soukromého archivu, k vášnivým vyprávěním příběhů svých nejlepších i nejoblíbenějších hudebních kousků.
Moderátorka – krásná dáma Toyah s někdejším přízviskem princezna punku (královnou prý bývala Debbie Harry, nebo možná Siouxsie Sioux, kdo ví). Tenhle pár se ale musel potkat. Přirozeně setkat. Mohla by to být romantická limonáda se závistivými plivanci typu „oni na sebe zbyli“. Ne, ne, ne. Toyah se na konci 80. let vypotácela z mrtvého období mrtvé nové vlny, Frippa někdy tenkrát napadla myšlenka „fraktalizace“ King Crimson, tedy jakéhosi udržování kapely na přístrojích bez živého fungování. Nejen ve východním bloku Evropy docházelo k rozpadům… Fripp, jako vždy absolutní, tento stav nazval a pojal matematicky coby rozpad do fraktálů. Cítil, že kapela začátkem 90. let „má potíže s tvorbou nového materiálu.“ Inicioval své muzikanty k improvizovaným projektům porůzných sestav souhrnně s názvem ProjeKct. Jako kdysi mohutně vyřádivší se konglomerát Centipede – 50 a více hudebníků kolem základu King Crimson – teď, ovšem ve zrychlené době a bez onoho náhlého entuziasmu začátku 70. let, očekával, že se po čase semknou pro novou tvorbu v King Crimson. Musel čekat mnohem déle. Šlo ale (v první řadě) o prachy. Ostatní členové KC raději za mrzký dolar hostovali coby nájemní hráči na studiových nahrávkách (byť sebeskvělejších protagonistů). Roztěkanost. Chuť by byla, ovšem invence vyčerpaná. Fripp bloudil po zeměkouli s různými ProjeKcty, se svým vesmírným Soundscapes, nárazovým kytarovým organismem čítajícím často přes 100 hráčů s názvem The Orchestra of Crafty Guitarists, založil si školu na výuku práce s kytarovým zvukem, pořádal Guitar Craft workshopy a spolu s nádherně vyklidněnou partnerkou Toyah natočil krásné album Kneeling at the Shrine (1991).
ProjeKcts – fraKtalizace organismu
V roce 1995 se King Crimson ještě vypjali k realizaci výtečného a inovativního alba Thrak, nahraného v neobvyklém sextetu se všemi nástroji zdvojenými – dva kytaristé (Fripp, Belew), dva baskytaristé a hráči na Chapman Stick (Levin, Gunn) a dva bubeníci (Bruford, Mastelotto). Fripp měl vizi tzv. „dvojitého tria“, jež by zmohutnělo i rozvrstvilo rozličné typy a polohy crimsonovské hudby. V této sestavě se KC objevili i na první koncertní návštěvě Prahy v byvším Pakulu – Kongresovém centru – 17. 6. 1996. Zážitek to byl vpravdě monumentální. Obzvlášť když v přídavcích mezi bubeníky do popředí sestoupil ze svého intimního upozaděného stínu mezi hradbou digikrabiček sám Robert Fripp a připojil se vlastním bubenickým výstupem k vytvoření snad nejvyššího transu, který kdy bývalý komunistický sál zažil.
Myšlenka dvojitého tria ale byla logisticky i skladatelsky velmi náročná a těžkopádná. Po zkouškách v polovině roku 1997, kdy se kapela dostala do skladatelské slepé uličky (jako už po několikáté), začalo vzrůstat napětí mezi Frippem a Brufordem, který nakonec z King Crimson definitivně odešel. Bylo na čase oprášit nápad fraKtalizace, tedy rozdělení KC do jakýchsi subskupin, které by působily nezávisle na sobě, což by radikálně zjednodušilo logistiku a duch kapely by pod rouškou mnohovrstevnatých improvizačních organizmů – zvaných ProjeKct, Crimson ProjeKct či King Crimson ProjeKct – žil a dýchal nový život.
Z více než desítky alb, vzniklých pod názvy ProjeKct One až ProjeKct X, pro mne osobně zůstává nejzajímavějším, protože nejpestřejším, záznam Live at the Jazz Café (1998). Jsou to v podstatě „nové“ improvizované věci, v nichž spíše než slyšíme, tak cítíme fragmenty či nápěvy skladeb King Crimson ze všech jejich období, promíchaných v harmoniích i rytmech do unikátních forem. Improvizované ProjeKcty, sestávající v různých obdobích z různých členů skupiny, tvořily tu a tam i nové skladby, z nichž některé byly poté využity jako regulérní repertoár King Crimson na albech The ConstruKction of Light (2000) a prozatím poslední The Power to Believe (2003). Fraktalizační ProjeKcty však vždy byly a jsou především koncerními tělesy. Byť jsem osobně zažil v rozmezí deseti let pouhé dvě jejich podoby, dlužno dodat, že pokaždé to byl nezapomenutelný zážitek. Ta muzikantská radost! Letošní sestava The Crimson ProjeKCt je vzhledem k nadcházejícímu podzimnímu restartu King Crimson zřejmě na douhou dobu poslední, ne-li poslední nadobro.
21th Century Schizoid Band
V historii King Crimson se během 45 let existence prostřídala více než dvacítka muzikantů. Jako perličku lze připomenout, že při skládání materiálu pro první legendární album In the Court of the Crimson King (1969) uspořádala kapela velký konkurs na zpěváka, jehož se účastnil také tehdy neznámý Elton John. Malou vzpomínku bych zde rád věnoval ještě autorovi obalu tohoto milníku rockové hudby Barrymu Godberovi (1946–1970), což byl profesí počítačový programátor a cover alba je jediným obrazem, který kdy namaloval. Originál obrazu vlastní Robert Fripp – „Vnější tvář představuje Schizoid Mana, ale uvnitř to je Crimson King. Když zakryješ usmívající se tvář, oči vyjadřují neuvěřitelný smutek. Co k tomu dodat? Odráží to naši hudbu!“ Barry Godber zemřel v únoru 1970 na infarkt, nedlouho poté, co bylo album vydáno.
Na přelomu tisíciletí, kdy byli King Crimson už poměrně dlouho v hybernaci, se spojila pětice starých zakladatelů první a druhé formace kapely Ian McDonald, Michael a Peter Gilesové, Ian Wallace a Mel Collins k založení reunionu KC pod názvem 21th Century Schizoid Band. Sám Fripp jim coby kytaristu a zpěváka doporučil jednoho ze svých nejcitlivějších žáků Jakko Jakszyka. Chtěli hrát jen nárazově a prostě hlavně pro radost. Zažívali nádherné dny a týdny ve zkušebně s historickými skladbami King Crimson, mezi které si každý jeden z tvůrců propašoval nějakou tu svou píseň z vlastních sólových počinů. Mel Collins: „Cítili jsme ducha i duši té hudby. Přenášeli jsme se v čase tam i zpět a vkládali do tónů nové prožitky. Jakko se ukázal coby hodnotný ekvivalent Roberta. S novými prvky, řekl bych – intimní energie a kytarové inteligence, pro nás objevil nové vrstvy těch starých písní.“
Z prostého hraní pro radost vznikla regulérní „nová“ kapela. A když ohlásili na konec roku 2002 pár koncertů v Anglii, byl 21th Century Schizoid Band zavalen z celého světa žádostmi o vystoupení. Muzikanti neodolali a první světové turné připravili hned v následujícím roce. Itálie, Japonsko, Jižní i Severní Amerika, Rusko… Hlad po nadčasovém hudebním sdělení byvších King Crimson byl monstrózní. Právě to se však ukázalo jako neudržitelné a nemožné zcela naplnit. Opět se objevila složitost logistiky – členové kapely žili či pracovali na vlastních projektech každý v jiné zemi – a v neposlední řadě i jistá „finanční nevděčnost“ projektu 21th Century Schizoid Band. Když pak byla bubeníkovi Ianu Wallaceovi diagnostikována rakovina jícnu (nemoci podlehl v únoru 2007), byl osud tohoto skvělého bandu zpečetěn. Kapela vydala tři oficiální alba, povětšinou koncertních záznamů, na nichž kromě časy prověřených skladeb raných King Crimson můžeme slyšet i nové věci, které však už hudebníci v této sestavě nestačili realizovat ve studiu, ale např. píseň Let There Be Light najdeme na sólovém albu Iana McDonalda Driver’s Eyes (1999), skladbu Catley’s Ashes zase Jakko Jakszyk zařadil na své instrumentální album The Bruised Romantic Glee Club (2006).
Řemeslní kytaristé z počátku vesmíru a The Schizoid Monks
V počátku 70. let se Robert Fripp věnoval duchovnímu studiu, prastarým i novějším směrům filozofií a velmi silně si pohrával s myšlenkou, že se stane knězem. Toto niterné osobní bádání nemělo nic společného s, řekněme, depresemi či třeba s nezvládáním vlastního ega. Vůbec ne! Fripp byl a je v dobrém slova smyslu tím nejzvědavějším pozorovatelem. Proč se příroda, jevy, vesmír, myšlenky i život sám dějí v opakovaných cyklech? V kruzích? Kde a jak to všechno vzniká? A existujeme vůbec? Knězem se nakonec nestal, „protože všechny církve vymezují jakési striktní hranice, tedy i myšlenkové“, ani naštěstí nezešílel, ale začal mnohem více své vnitřní intimní vhledy přetransformovávat do hudby – od sotva slyšitelné jemnosti po brutální hřmění. Někdy v oné době se potkal s podobně přemýšlivým Brianem Enem, což dalo vzniknout dvěma velmi zvláštním albům No Pussyfooting (1972) a Evening Star (1974). Hudba zde představená je plná experimentů s různými hudebními technikami a vlastně poprvé ve své tvorbě tady Fripp uvedl v život využívání zpožďovacích časových smyček, jíž později praktikoval v podstatě ve všech svých pracech a ze které vytvořil dokonalý zvukový systém známý jako Frippertronics.
Ano, ze svého intimního duchovního bádání přenesl ony cykly, ono kroužení zvuku i zvuků do ucelených kompozic. V počátcích tohoto období, jakýchsi pokusů o „přenos počátku vesmíru do hudby“, pracoval nejprve jen se dvěma magnetofony Revox, později propojoval kytarové syntezátory – např. s projektem The League of Gentlemen třeba na úchvatných hypnotických albech God Save the Queen/Under Heavy Manners (1981) nebo God Save the King (1985) – až se dostal do stádia, kdy stvořil obří, často více než stohlavý, kytarový organismus s názvem The Orchestra of Crafty Guitarists, v němž ony dříve elektronické či digitální smyčky nahrazuje rej zmnohonásobených živých kytarových vln.
Nádherně si tuto až fyzicky evokativní hudební formu můžeme prožít na DVD Robert Fripp and The Crafty Guitarists III. – Live in Italy (2011, Possible Records) z kostela Svaté Marie v Sassoferratu. Jistě více než 70 kytaristů s akustickými kytarami nastupuje v kruhu do auly kostela jako tanečníci na tanečním kurzu. Poté jeden udeří do strun a vyšle tak kytarový riff jako vlnu k druhému, třetímu, padesátému… Vlna se vrací po obvodu hudebníků na začátek. Ještě než celé kolo dozní, slyšíme i cítíme atonální zvuk ve shluku. Vypouštěné, na sebe navazující a vrstvící se proplouvající riffy se chovají jako atomy, jako buňky, které na sebe navzájem reagují. Když na moment zavřeme oči, zní kytarové vlny jako bzukot včel zdánlivě neorganizovaně kroužících v úlu. Je to jako počínající a rostoucí vesmír či život. Vytvářejí dojem jakéhosi prvotního praorganismu. Jako by kytaristé ve skladbách zvaných souborně a příznačně Guitar Circles prováděli pradávný iniciační rituál zhmotňování nehmatatelného.
Závěrečnou pasáž zaznamenaného koncertu naplnilo prostor kostela unikátní akustickou verzí písně 21th Century Schizoid Man tajemné sdružení místních kytarových mnichů The Schizoid Monks. S jedinou výjimkou v obvodu kruhu – postarší dámou na violu. Ta zde představuje i hraje part „chaotického prvku“ coby evokaci prvotního vesmírného Velkého třesku. Jako by se stavy, věci i situace Robertu Frippovi navrátily do období jeho počátku duchovního bádání a jeho úvah o vstoupení do kněžského stavu. Po celou dobu koncertu byl Fripp ve své uzavřené poloze zády ke kamerám i k publiku. Jakmile však nastoupili The Schizoid Monks, jako by jej osvítilo cosi jako boží světlo a on – velký, ale zároveň plachý vůdce – se obrátil čelem i celou postavou k mnichům, k onomu pomyslnému zdroji, k centru, ke světlu, ke slunci. Amen.
Element ženy
Nikdy se v historii King Crimson, potažmo nejrůznějších odnoží kapely, jejích ProjekCtů nebo Frippových uskupení, neobjevila žena. King Crimson bylo vždy ryze maskulinní společenství. Ba snad nikdy Fripp nevyužil ani ženského hlasu, třeba alespoň ve vokálech. Pomineme-li hudební spolupráci s partnerkou a pozdější manželkou Toyah Willcox na některých jejích albech z 80. a 90. let a nedávné letmé hostování na desce Kate Bush, nenajdeme v okolí Roberta Frippa žádnou stopu po ženském elementu. Jako by se Fripp čehosi nám tajeného na ženách obával. Možná to celé má kořeny v onom vlastním duchovním bádání, duchovním přerodu a čím dál zřetelnějším uzavíráním se do sebe. V počátcích kapely ještě vystupoval bok po boku ostatních muzikantů na pódiu. Někdy v polovině 70. let se však začal ukrývat do pozadí, do stínu mimo reflektory, do své samoty. Byť v kapele, tak vždy v jakési intimní kontemplaci sebe sama. A také – málokdo jej kdy slyšel mluvit na veřejnosti.
Poslední dobou se možná u Roberta Frippa „vnitřní vítr v přístupu k elementu ženy“ obrací. Nejen, že pro poslední sestavu The Crimson ProjeKct osobně doporučil mladou basistku Julii Stick, ale, jak jsem zmínil v úvodu článku, v polovině letošního února společně s manželkou Toyah spustili vlastní televizní kanál Vintage TV, v němž rovným dílem komentují své nejmilejší hudební počiny i zážitky. Tedy – světe, div se – Robert Fripp mluví! A náramně zajímavě. Je nad slunce jasné, že vliv manželky Toyah, tedy ženského elementu, byl a je v tomto přerodu zásadní. Tohle osobní otevření se musí mít zcela jistě i dopad na Frippovu novou tvorbu pro znovuzrodivší se King Crimson. Ostatně sám letmo naznačil, že nová hudba, snad i nové album kapely, by měly být zveřejněny v příštím roce.