Problémem malých festivalů zůstává jejich minimální mediální dosah, takže lidé často vůbec netuší, že se na našem území nacházejí hudebníci světového formátu. Tak jako letos v Poličce. Další zádrhel: world music scéna má své hvězdy a nezpochybnitelně velká umělecká jména, adorovaná odborníky, vlivnými magazíny a žebříčky, nicméně mimo tuhle, řekněme bublinu, jejich velikost a renomé běžné publikum dopředu nedocení. Dramaturg před něj tudíž nechává v mnoha případech nastoupit vlastně zcela neznámé hudebníky bez výhody, jakou disponují prověřená domácí jména typu Zrní nebo Midi Lidi. Úspěch podobných malých festivalů s věrným publikem ale ze značné části stojí na víře v dramaturga, takže když Dušan Svíba někoho doveze, lidé předpokládají, že to bude stát za to, respektive na kapelu alespoň lidově řečeno „hodí oko“, a předem si ji nevyškrtnou z osobního seznamu. Což na druhou stranu v „areálu“ Colour Meeting dost dobře nejde: je tak malý, že ji z jakéhokoliv místa uslyšíte, a dokonce uvidíte.
Malý festival pod hradbami v uplynulých jednadvaceti letech dosáhl toho, že se tu cítíte jako u někoho v baráku. S domácí, opravdu domácí kuchyní na porcelánu a vnímavými lidmi okolo sebe. Sem se nejezdí pařit, ale poslouchat, a třeba šapitó letos praskalo ve švech jak na sonickou expedici Field s Vaškem Havelkou, tak na českou hráčku na citery Barboru Xu; a to rozhodně nebyly koncerty k nějakému juchání. Což se nedalo říct ani o Beatě Hlavenkové s Leošem Hortem aka HRTL nebo syrsko-libanonské elektrodvojici Rust, u nich jste se ale hned na začátku měli přece jen čeho chytit: hvězdnosti Beaty nebo ostře nasazeného arabského rytmu.
Festivaly s kostelní scénou mají dopředu vyhráno: v chrámu Páně musí být přece něco mimořádného a výjimečného, předpokládají lidé, a tak tam zamíří na jistotu. A dramaturg by byl blázen, kdyby jim takový zážitek nepřipravil, a prostoru nevyužil pro unikátní koncerty, které by venku nezafungovaly; Dušan Svíba blázen není, a když pozval britskou dvojici Vega Trails – kontrabasistu Milo Fitzpatricka a saxofonistu Jordana Smarta – věděl, že v kostele běžně hrají a mezi jeho klenbami a stěnami nechávají „doznívat a žít tóny své hudby“ a pracují s tichem. Proto u jejich elektro-akustického nu-jazzu lidé ani nedýchali.
„Sledujete flamenkového zpěváka a vzápětí se dozvíte, že se za nic takového nepovažuje. Přitom byste přísahali, že právě sedíte na flamenkovém koncertu,“ píše se ve festivalovém průvodci, zatímco na místě to bylo naopak: lidé přišli na španělského flamenkového zpěváka, ale při odchodu z koncertu si tím jistí nebyli; za to pochopili, proč se o něm mluví jako o noční můře současného moderního flamenka. Niño de Elche s kytaristou Raúlem Cantizanem při absenci elektroproducentky Susany Hernandez (nečekaně zrušený let) hodně improvizovali a Niño předvedl snad všechno ze svého úžasného vokálního rejstříku, včetně alikvotního zpěvu a napodobování zvuků z přírodní říše. Ve flamenkovém módu, je nutné dodat. Že šlo o vrchol festivalu, pak nikdo z přítomných nepochyboval.
Prudká bouře s vichřicí a deštěm se nevyhnula ani Poličce a festival byl nucený na hodinu zastavit: přesně v čas, kdy měla vystoupit ceněná maďarská skupina Mordái. A protože nebylo v silách dramaturga ji v následujícím čase nějak vtěsnat do line-upu, kapela odjela domů. I to se prostě stává. Smutek nám z hlavy pomohla vyhnat na latinsko-karibské taneční rytmy orientovaná kapela Conjunto Papa Upa. A po ní Midi Lidi ve výtečné formě.
Pověsti překvapení veletrhu Womex dostála slovenská zpěvačka Jana Kozáková s excelentní romskou kapelou Manuša a sympaticky působila také mladá skupina Hard to Frame, autor těchto řádků při nich ale už myslel na českou premiéru britských pankáčů, rockerů a elektroniků Stick In The Wheel. Naplnil se mu dlouholetý sen slyšet naživo cenami ověnčené experimentování s britským folkem a na rozdíl od trochu zaskočeného publika byl nadmíru spokojený. Dostal to, co čekal, a ještě hodně navíc. Možná z toho důvodu, že většinu skladeb dobře znal, ale hlavní problém vězel v tom, že zatímco kytarista Ian Carter s lidmi občas komunikoval, zpěvačka Nicola Kearey ani nemukla a ke všemu se tvářila dost znuděně. Možná to ale k východolondýnským proletářům patří.
Debutové album kyperské kapely BuzZ’ Ayaz u labelu Glitterbeat vyšlo až měsíc po festivalu, ale už z fantastického koncertu vyplynulo, že půjde bez debat o událost podzimu. Turecko-kyperský bluesrock s elektrifikovanou loutnou tzouras, basklarinetem, kontrabasistou, bubeníkem a elektronickým spodkem se totiž nabourával i do hradebních zdí, jakou měl údernost.