Setkání euforie s nostalgií. Čím lepší to bylo, tím obtížněji šlo vytěsnit fakt, že 22. ročník historii festivalu Colour Meeting uzavřel. Ale možná i proto si onu svátečnost všichni, muzikanti, publikum a přes pracovní vytížení i pořadatelé včetně principála celého barevného cirku Dušana Svíby, zjevně intenzivně užili. Když už naposled, tak jako kdyby to bylo… ehm, naposled. Zlatých hřebů do pomyslné rakve si festival zatloukl hned několik.
KRÁSNÁ DOBA POST-ŽÁNROVÁ
Colour Meeting věren koncepci zapsané do názvu neřešil žánry, řešil „jen“ kvalitu, přesvědčivost a opravdovost muziky. Multižánrové festivaly už jsou sice dávno běžné, ovšem spíše platí, že si na nich „každý najde to svoje“. V případě Setkání barev to bylo jinak. Pestrost bavila, strhla a pohltila viditelně každého z diváků, na vkus nehledě. Na navazujících scénách pohodlně všichni stihli vše. Nadšeně přijali finské houslové duo Teho., industriální elektroniku WWW, básnická dobrodružství „zvlčelého“ Jana Žambocha, ethihojazz-rock Ukandanz, neveselá poselství Lucie Piussi nebo hlučný uličnický rock’n’roll Daniela Romana. Ale popořadě.
Vybrat k zahájení a navození atmosféry festivalu DVA byl dobrý dramaturgický nápad. Oba DVA jsou rozverní a hraví. Doslova „k tanci i poslechu“. Ovšem bez ironie, jakou by mohl častý reklamní slogan tancovačkových seskupení evokovat. Taneček na „hudbu z neexistující dance party“ je to vkusný a hříčkami s „neexistujícími jazyky“ i „evergreeny neexistujících kapel“ baví i ty notoricky netančící a soustředěné.
Lucia Piussi na pokojíčkovém pódiíčku intimnější scény v šapitó žertovala, že bez kapely Živé kvety jezdí pouze z nouze, neb spoluhráči už „jsou staří a mají své zájmy“. A že se odhodlala k sólovým koncertům jenom kvůli tomu, že objevila „moderní držák na foukací harmoniky, ve kterém jdou foukačky různého ladění snadno a rychle měnit“. Ale ne, nebylo to z nouze. Luciiny výpovědi řežou hodně hluboko. A, omluvte to rouhání, možná v průzračném písničkářském podání vyznějí ještě působivěji, než tomu bylo s ikonickou kapelou slovenské alternativy za zády. Důkaz? Třeba mrazivý příběh o hrdosti navzdory děsivě všednímu, všeobklopujícímu strachu, potupení a bolesti Netreba sa báť. V sólovém podání nic neodvádí pozornost od poselství textu, od souznění v pocitech: Od „treba se nebáť!“, zpívaného s naprostou přesvědčivostí v hlase. Publikum nechtělo pustit Luciu Piussi z pódia.
Slyšet slovensko-německé Tolstoys z nahrávky a živě jsou dvě diametrálně odlišné věci. Jinými slovy, kapele se ještě nepodařilo zavřít energii a hlavně „vibe“ koncertně předváděné muziky do konzervy. Ale nic ve zlém, ono je to totiž asi málem nereálné. Vždyť nejsilněji z pódia vyzněly hypnotické psychedelické pasáže, neúprosně gradované do vyšších a vyšších obrátek, až k nefalšované frenezii. Dlouhé plochy by na studiovém záznamu asi nevyzněly, navíc by chyběl neoddělitelný vizuální dojem, kdy nad „tribálním“ (jinak to popsat nelze) dusotem rytmiky křepčí frontwoman Ela Tolstova s vozembouchem jako s nějakou pohanskou modlou. A brilantní kytaristka Pauline Grabe rozvíjí halucinogenní improvizace s poťouchlostí plížící se šelmy, jisté si převahou nad kořistí. Jasně, je to show, ale zdaleka ne jenom show, vše je podloženo dokonalou sehraností a společným tlakem. A navíc jistotou, že kapelu to vše ohromně baví a naplňuje a hraje stejně nadoraz na „komorním“ Colour Meetingu jako nedávno během životní šance na festivalu Glastonbury.
Publikum měli Tolstoys právem omotané kolem prstu. Například: Zatímco jiné kapely se spokojí s rozezpíváním posluchačů, Tolstoys je sborově rozbzučeli ve shodě s názvem posledního alba The Buzz. Totiž naladili na „rušivou“ frekvenci brumu, prolínajícího do PA snad z přebuzených jednocívkových snímačů kytary. Neboli proměnili „noční můru zvukařů“ v klad, v působivý, „žádoucí“ podklad, nosnou vlnu, sborově bzučený refrén. Ale to byl jen jediný detail z precizně zvládnutého, výtečného setu.
Po přesunu do blízkého kostela sv. Jakuba se britské duo Sunda Arc postaralo o zklidnění tepu plochami ambientní elektroniky, klávesových drón, decentních rytmických smyček a lahodně melodicky improvizujícího saxofonu. Ale jen proto, aby tím klidem mezi bouřemi připravilo prostor pro další klimatické nadělení.
A zlaté hřeby přibývají. Fúze ethiojazzu, charakteristických amharských rytmů a melodických motivů s blues-až-hardrockovou zemitou agresivitou, jakou si vytvořili Ukandanz, by vlastně vůbec neměla fungovat. Přitom, světě div se, výsledek vůbec nezněl těžkopádně. Africká lehkonohost a jazzová rozevlátost se s tou těžkotonážní hutností nějak záhadně pěkně vyvážily. Etiopský zpěvák Asnake Guebreyes přitom zůstával autentický, ale stejně tak jeho francouzští spoluhráči. Tančící diváci měli na samém začátku chvilku honičku, jak se s polyrytmikou, nečekanými stopkami, změnami dynamiky od erupcí po tišiny a se zapeklitě složitě proměnlivým metrem skladeb vyrovnat. Ale vážně jen chvilku. Pak už je ten proud popadl a nepustil. Mimochodem, saxofonista Lionel Martin nedostal přezdívku „Madsax“ náhodou. Na unisonech s pianem, riffech a precizně vystavěných sólech ovšem nebylo nic bláznivého – krom těžko pochopitelné přesnosti při takovém hektickém nasazení.
Ukandanz by vystačili s etiopským repertoárem. Nicméně všichni čekali a dočkali se, až basista a kapelník Damien Cluzel lámanou angličtinou ohlásí „jedinou výjimku, píseň z repertoáru evropského“. Tedy hodně svéráznou cover-verzi War Pigs od Black Sabbath, přeloženou do amharštiny, do které se Guebreys opřel jedákem až k ochraptění. Skladba se přitom v pohodě obešla bez kytary. O všechny riffy se s odpovídající drtivostí postaral saxofon s hammondkovým rejstříkem kláves, zatímco bubeník a baskytarista drželi v podstatě původní aranžmá. Ostatně „najazzlé“ synkopování bylo vlastní i jistému Billovi Wardovi. Ne, kapela nevzpomněla na před třemi dny zvěčnělého Ozzyho, nic tak levného, byť Mr. Osbourne musel mít tam někde za oponou světa v tu chvíli neskutečnou radost. Jako důvod k přebírce zdůraznil Cluzel obsah textu, dnes zase extrémně aktuální, až mrazí. Celý set končí momentem, kdy Cluzel drhne strunami baskytary zuřivě o odposlech (zvukový výstup si snadno představíte), což docela pěkně dokresluje žánrový obrázek.
Zdálo by se, že Teho. to po takovém nátřesku nebudou mít lehké. Nebo že v komorním prostředí šapitó zase atmosféru zklidní. Kdepak. Těžko uvěřit, že se dá na dvoje housle zahrát takhle náporový šraml. Byť za pomoci „mechanického stomp boxu“ (to jako v původním smyslu slova, ozvučnice ku hlasitému dupání do rytmu) a „digitálních stomp boxů“ (to jako efektových krabiček včetně oktavéru, přidávajícího k houslím unisono basovou linku). Slovo „šraml“ je však třeba upřesnit na „virtuózní a sofistikovaný šraml“. Hudba neměla společného s taneční šumařinou nic krom toho, že byla nakažlivě hybná a hraná s ohromným odpichem. V případě respektovaných finských hráčů šlo navíc o virtuozitu na entou. Čelist padla třeba z toho, jak pánové dokážou zahrát dvě paralelní glissanda tak přesně, že se ani na mikrosekundu harmonicky „nerozjedou“. Nebo z třepotavých spršek tónů a trylků, které ani na okamžik neztratily tvar. To vše kořeněno průpovídkami ve stylu „tenhle motiv vznikl ke kuchařskému videu mého kamaráda… a teď si představte chuť oné severofinské speciality“.
Stejně dobrým dramaturgickým nápadem jako zahájit pátek s DVA bylo ukončit den s WWW. Dokonalý knock-out, míněno opět v kladném smyslu slova. Nic méně intenzivního než industriální elektronika a mnohovrstvé, drásavé textové šlehy by po předchozích zážitcích popůlnoční pozornost neudrželo.
OBČASNÉ MRHOLENÍ POŽÁR NEUHASÍ
Sobotní zamračenost se sem tam kapkou se týkala jen oblohy, nikoliv nálady ve festivalovém areálu. Zahajovala Nika, které tím víc sluší, čím méně je éterická a víc civilní. Důvěrné a důvěryhodné vyprávění za pošmourného dne sedlo zpěvačce i kapele.
Cermaque v duu s jeho písním velmi prospívající violistkou a zpěvačkou Julií Goetzovou vnesl do odpoledne nervní poetický neklid. Jistě, pro někoho mohou být Čermákovy litanie urputně umanuté, ale pro jiného je jejich expresivita a angažovanost potřebná a chvályhodná. Podepisuji to druhé. Včetně vyprovokovaného bezprostředního pódiového poslání dezolátů do háje, duchovní podpory Ukrajiny ve spontánním apelu i emotivní písni Pelmeně, a výzvě nepodléhat populismům všeho druhu. Duo přitom v pohodě ustálo i velké pódium, byť podobné hudbě obvykle svědčívá spíše komornější prostředí.
V komorním šapitó bylo jako doma makedonské duo Dobrila & Dorian. Takové milé uhranutí koloraturami vokálu v mikrotonálních orientálních a balkánských intervalech nad převážně minimalistickým oudem, opředeným trochou elektronických mlh. Zpěvačka Dobrila Grašeska si nezadá s pěveckou vznešeností, elegancí a filigránskou přesností takové Márty Sebestyén, ale to je jen příměr na první dobrou, samozřejmě je osobitá a zpívá odlišný repertoár.
Na Poly Noir & The Holy Spirit Smugglers je výtečná jak parodická nadsázka směrem k módní gotické country, za vyprávění těch pohnutejch příběhů by se nestyděl, ehm, ani T. Texas Taylor, tak i hudební stylovost věru neparodovaná. Zvláště když sound dobarvuje rezofonka Jana Fice. Další výhodou kapely je, že tuhle svatou samohonku můžete propašovat na jakýkoliv festival (snad s výjimkou Pražského jara) a udělá dobře v žaludku.
S návratem do šapitó čekal posluchače i návrat na Balkán, tentokrát s performerkou, violistkou a zpěvačkou Jelenou Popržan ze srbské Vojvodiny. Podobnost s Ivou Bittovou čistě náhodná, okouzlení podobné, uchopení různorodých zdrojů od folkloru rodného regionu přes jazzovou avantgardu až po šantán stejně svébytné a inspirované.
Jana Vébrová je s Dunajem dokonale kočičí a Dunaj s Janou Vébrovou stále valivější, dravější a víc břeh(dech)beroucí. Sehraný a jednolitý byl ovšem, pokud chceme srovnávat, už relativně nedávný křest alba Mňau v pražské Akropoli. Sevřenější, kratší open-air set vyzněl odlišně, leč stejně zdařile. Tahle sestava Dunaje si prostě slyšitelně sedla už od začátku. A čím déle vydrží, tím lépe. V tzv. „zahraniční konkurenci“ obstála jako hlavatka podunajská, což není žádná malá ryba v rodném proudu.
Ke zmíněným zlatým hřebům do festivalové rakvičky dle očekávání patřilo i vystoupení Tima Eriksena v kostele sv. Michala. Eriksen se rozhodl dát hodinové sólové vystoupení bez nazvučení (!) z plných plic. Tttýýý voe. S první písní bez doprovodu se nadechl… a pak už jen kývl prstem směrem k uchu a „dirigoval“ si diváky v dlouhém, průběžném chorálu. Každý okamžitě pochopil, že má zpívat doprovod a jaký má držet tón. Timův hlas nad tím působivým bordunem publika levitoval někde u klenby chrámu. Zase to krásné mrazení v zádech. Souznění absolutní. Pak Eriksen prostřídal kytaru, banjo, skřipky i pastýřskou flétnu. Písně duchovní z tradice sacred harp i z pokladnice gospelů (originálně si přefrázoval The Wayfaring Stranger), ale i ty světsky rozpustilé jako Jolly Tinker ze svého písňového divadelně-laterna-magického cyklu Pumpkintown. Korpus banja využil i jako ozvučnici a zapěl do ní alikvotním vokálem jako rodilý nomád z mongolských stepí. Mimochodem, i na banjo lze hrát smyčcem, a výsledek zní dost působivě.
Tim před závěrem přihodil i jednu bosenskou lidovku, co zná z časů kapely Babe i Žabe. Tenhle balkánský idiom prý znamená něco jako „míchat jablka a hrušky“, „my o koze a on o voze“ nebo „plácat páté přes deváté“, což dokonale sedělo i nesedělo. Protože Eriksen podává hudbu z nejpestřejších zdrojů soudržně a jedinečně, jako on samotný a nikdo jiný.
Proč s těmi zlatými hřeby šetřit, když je to naposledy, že. Tuarežský rocker Bombino vlastně hraje se svojí dlouhá léta neměnnou kapelou pořád podobně. Paměť možná klame, ale docela přesně se mi z ní vynořila i dramaturgie koncertu v pražské Akropoli před více než deseti lety. Bombino opět využil i fungující trik postupného zrychlování tempa celou kapelou až k závratnému finále. Ale proč by dělal přemety a změny, když takhle jeho hudba vyzní nejlépe. Hypnotický puls, třepotání kytarových vyhrávek, naléhavé sdělení, i když nerozumíte řeči textů. Tohle se neoposlouchá.
Jak úžasně pracuje Jan Žamboch se slovem už jsem se v UNI obdivně rozplýval v recenzi alba Indigem, netřeba se opakovat, vše totiž beze zbytku platí i s odstupem času. Prostor využiji k dalším pajánům. Tentokrát jak pěkně funguje Wolf Lost In The Poem jako pódiové duo s bubeníkem Pavlem Koudelkou (který si po skvěle odvedené šichtě s Dunajem dal další směnu). Zdálo by se, že Žambochovo procítěné vypravěčství a jemné odstiňování poetických významů i různých vrstev sdělení nad akustickou kytarou, jen s decentními loopy a samply, musí bicí souprava „umlátit“. Ani náhodou. Koudyš je mistr volného prostoru a nebývale citlivý hráč, jenž umí jak valit, tak pokorně podtrhávat a zdůrazňovat sdělení písničkáře. Přítomnost druhé osoby na scéně navíc dala Janu Žambochovi příležitost decentně a krátce odlehčit často neveselé, emočně vypjaté vyznění textů. To když Koudyš během Žambochova přelaďování kytary dokázal, že „bubeníci umí také mluvit“. Písničkář zase kvůli okamžitému nápadu utrousil, že zatímco Dunaj má projekt Mňau, on s Koudyšem zase Haúúú. Blbůstka, jenže milá. A ne, působivost veršů to neshodilo ani náhodou.
Bouchnutí dveřmi na rozloučenou? Kanadští cca glampunkoví (ale škatulkujme s rezervou) Daniel Romano’s Outfit měli outfit věru potrhlý. Když se začali muzikanti odpoledne hemžit mezi diváky areálem festivalu, bylo zřejmé, že půjde o účinkující. Jen mi nešlo do hlavy, jak sem zabloudili ze 70. let. Taky mě napadlo, jestli někde v okolí nahraje na tancovačce revival Sweet či Smokie a muzikanti si neodskočili na čumendo. Tohle přirovnání by ovšem, co se hudby týče, byla křivda. Romano a spol. brali inspiraci spíš z amerického proto-punku a garage rocku, navíc křísnutého „modernějším“ vagabundským street rock’n’rollem. Písničky špikovali chytlavými refrény, ale hrnuli je s nekompromisní hrubostí. Přitom nepunkově precizně, včetně brilantně sezpívaných vícehlasů. Dokonale odbrzděné definitivní finále (to jako vážně?) festivalu.
Vážně škoda přeškoda, že se barvy v Poličce potkaly naposledy. Nezbývá než zopakovat, že šlo o dokonalou katarzi v plné síle. Velkolepé sbohem a naplnění osobního archivu hezkých vzpomínek. Příjemné prolnutí kvalitní dramaturgie, pořadatelské vstřícnosti, vnímavých diváků, pohodové atmosféry a kouzla místa, jaké se podaří málokdy a málokde. Zase ta euforie s nostalgií v neoddělitelném amalgamu. No ale však si barvy zase nějaké místo na sraz naleznou. Ono jim to nedá.