Colours of Ostrava & Folkové prázdniny – hudební sázka na jistotu

Ačkoliv se jedná o dvě naprosto odlišné akce – rozsáhlý areál s mnoha pódii versus komorní atmosféra renesančního zámku – ve fi nále mají jedno společné: v nabídce letních hudebních festivalů si Colours of Ostrava s Folkovými prázdninami v Náměšti nad Oslavou, vedle již proběhlého pražského Respectu, udržují prim excelentní prezentací v Čechách dosud neznámých osobností nemainstreamové hudby a world music. Jinak tomu nebude ani letos.
Oba ředitelé a dramaturgové – ostravská Zlata Holušová a náměšťský Michal Schmidt – se netají inspirací z WOMEXU, kde i oni některé z budoucích hvězd spatří poprvé, ale zatímco jinde v Evropě nálepka účinkujících na největším světovém veletrhu world music funguje jako spolehlivé lákadlo, na domácí posluchače to moc nezabírá. Řídí se spíš našineckým pravidlem: až to jiní uvidí a tichou poštou doporučí, zkusím to i já. V tomhle směru si jak Colours, tak Folkové prázdniny mohou gratulovat: lidé sem stále častěji přijíždějí ,naslepo‘, s vírou, že je exotická jména ohromí. Jakoby jim nešly z hlavy zážitky z minulosti, kdy přicházeli na koncert portugalské zpěvačky Marizy, malijského hlasového fenoména Salifa Keity, inuitské řvounky Tanyi Taqag nebo italského šílence Vinicia Capossely a odcházeli s konstatováním: tahle loterie se vyplatí.

7_colours_of_1
lucia pulido

V případě multižánrových Colours, v nichž má značný prostor také zahraniční a domácí mainstream, potvrzuje zájem nechat se překvapit i letošní rekordní mnohatisícový předprodej, dávno před odtajněním programu (o polovic lacinější vstupenka v tom sice svou roli určitě sehrává, nicméně na chuti vstoupit na cizí hudební území to nic nemění). Blíží se tak k zavedeným festivalovým jistotám typu Glastonbury nebo Roskilde, od nichž se rovněž automaticky očekávají vedle zavedených hvězd především nečekané události a nová poznání. Tento požadavek v Ostravě výsostně naplňuje kostelní scéna. S tak obrovskou návštěvností by se i ve světě naprosto unikátní hudba Djivana Gasparyana z Ázerbajdžánu, Yungchen Lhamo z Tibetu nebo Kiran Ahluwalia z Indie na běžných koncertech nepochybně nesetkala. V Ostravě všichni vědí, že zajít do evangelického kostela rovná se ponor do nevšednosti. Letos to lze očekávat od tamilského zpěváka Yogy nebo izraelských skupin Diwan Project a Israeli Ethnic Ensemble.
Folkové prázdniny představují vlastně takovou jednu jedinou kostelní scénu, co na tom, že pod širým nebem. Mše za skvělou hudbu se dají sloužit kdekoliv. Dramaturgie Michala Schmidta si totiž s velkými prostory moc nerozumí; ztratila by se v nich, pozbyla na intenzitě. Hlasový fenomén, kolumbijská zpěvačka Lucia Pulido s vene zuelským jazzovým kytaristou Aquilesem Baezem, slepá portugalská fadistka Dona Rosa, cimbalistka Zuzana Lapčíková s kvartetem, Rajery z Madagaskaru (viz Světové strany) nebo fantastická polská zpěvačka Joanna Slowinska letos nabídnou hudbu na ,sezení‘, k níž taneční křepčení zrovna dvakrát moc nepatří. Skotské Moishe’s Bagel nebo maďarský Cimbaliband si naopak bez ,použití těla‘ představit nejde. A senzaci poslední doby, v San Francisku žijící indickou zpěvačku April Marya se skvělou kapelou April Fishes, případně slovenskou šansoniérku Szidi Tobias už vůbec ne, přestože u nich půjde spíš o vlnění. U neapolských Spakka-Neapolis 55 se tanec s rozjímáním nevylučují, i když upřímně, kdo pamatuje na jejich předchůdce Spaccanapolis, asi tuší, že židlí netřeba.
Spaccanapolis zabodovali před několika lety také v Čechách (například v Náměšti), kam v rockovém balení přenesli atmosféru odvázaných neapolských karnevalů provázených rytmickou smrští tamburín. U vydavatelství Real World vydali v roce 2000 album Lost Soul, zazářili na festivalu WOMAD, přečíst jste si o nich mohli v UNI 12/2001, ale pak se po nich, alespoň z našeho pohledu, slehla zem. Nahrávacímu studiu se vyhýbali, takže změnu názvu na Spakka- -Neapolis 55, důsledek odchodu zpěváka a tamburínisty Marcella Colasurdo, zaregistroval málokdo. Spakka prý vyjadřuje současnost, Neapolis minulost a číslovka 55 znamená v řeči čísel neapolské kabaly hudbu.

david byrne
david byrne

Letos v dubnu vydané album Janus navazuje na úspěšné Spaccanapolis, v dravosti tanců tammurriata a klenuté melodičnosti je ale slyšitelně předčí.
Co to jsou písně a tance tammurriata, zeptal jsem se zpěvačky Moniky Pinto.
„Neapol je unikátní město s hlubokou kulturní identitou. Dokáže asimilovat rozdílné vlivy a citlivě přizpůsobit vlastním tradicím. Bez tanců tammurriata a hudby si život v Neapoli nedokáže nikdo z nás opravdu ani představit. Patří k městu, je to pro něho příznačné. Tammurriata není pouze píseň, ale především prastarý tanec z okolí Neapole. Tancují ho páry uprostřed kruhu, který vytvoří ostatní lidé. Má zvláštní rytmus a souvisí s ním specifi cký způsob zpěvu. Doprovázejí ho rámové bubny tammorra a tanečníci navíc používají kastaněty. Tammurriata se tancuje při příležitosti populárních náboženských slavností pro Madonnu, naší paní. Vychází z pradávného dionýského rituálního obřadu k vyvolání dobré úrody a plodnosti. Ačkoliv je dnes tammurriata ve velké oblibě, málokdo bohužel tuší kde má kořeny.“

DUCHOVÉ, DŽINOVÉ A DIVOTVORCE

Loňská sázka Zlaty Holušové na nejistotu – uspořádat monstrkoncert norskému saxofonistovi Janu Garbarkovi – vyšla bezezbytku: deset tisíc nadšených lidí, to není zrovna obvyklá návštěvnost jazzového koncertu. Ve snaze zpestřit Colours nevšedními přesahy proto pokračuje i letos: se skladatelem avantgardní a fi lmové hudby Michaelem Nymanem a jazzováním anglického klavíristy Jamie Culluma se na letních akcích rozhodně jen tak nepotkáte. Davida Byrnea, leadra dávných a pro rockovou historii zásadních newyorských Talking Heads sice ano, ovšem převážně ve skromném posazu. Na Colours se ale poprvé dočkáme Byrnea s bezmála dvacetičlenným ansámblem, s nímž zabrousí do historie Talking Heads, připomene skladby z přelomového alba My Life In The Bush Of Ghosts, které před osmadvaceti lety natočil s Brianem Enem a představí jevištní podobu jejich nové desky Everything That Happens Will Happen Today.
Ocitneme se prý podle Byrneových slov na šamanském tranzovním obřadu. „Není mezi tím rozdíl. Je to jedno, jestli v kostele, při voodoo seancích, v Africe nebo Japonsku, všude najdete podobná taneční gesta, pozice, prvky, které se neustále opakují. Vyšly ze mne naprosto přirozeně, až teprve později mi došlo, jak hodně se shodují s těmi exotickými, třebaže vznikly při docela odlišných situacích, než je rockový koncert.“
A když už jsme u historie, k té na letošních Colours patří zpěvák artrockových Yes, Jon Anderson a bez debat šokující koncert tria KTU; z originální světelné show se totiž ozve dobře známý mohutný sound nepřekonatelných King Crimson, jejichž členy – kytaristu Treye Gunna a bubeníka Pata Mastelotta – doplní fi nský akordeonový ďábel Kimmo Pohjonen. A funkymana Macea Parkera asi není nutné nijak zvlášť představovat. Natož divoké Asian Dub Foundation.

seun kuti
seun kuti

Z domácích pikantérií pramenících rovněž v hodně velkém dávnu je potřeba vyzdvihnout ojediněle vystupující kultovní kapelu Dřevěné uhlí v jutových pytlích, poeticky sladěnou v bluesovém názoru, že „když je štěstí velká porce sklátí to i divotvorce“.
Vymanit se z obvyklého festivalového klišé ke Colours zkrátka patří, i v tom spočívá jejich originalita a záruka budoucnosti. Podobně jako obvyklé horké, aktuální menu z Afriky: o alžírsko-francouzských Speed Caravan se dočtete v tomto čísle a afrobeatovém Seunu Kutim s kapelou Egypt 80 jsem psal ve Světových stranách 2/2009. Poslednímu albu legendárního Bílého Zulu, písničkáře Johnnyho Clegga z Jižní Afriky, se věnovala recenze v zářijovém UNI 2007. Na skutečně jednoho z největších afrických hráčů na djembé všech dob – Mamady Keitu z Guineje – sice ještě nedošlo, to ale nic nemění na tom, že vás s početnou akustickou skupinou Sewa kan s dřevěnými balafony, loutnami, harfami, tanečníky a zpěváky dostane. Žádná estráda pro turisty, ale syrová starobylá hudba ze Západní Afriky; přímo z míst, kde se djembé, zřejmě nejpopulárnější buben světa, zrodil v tajném kovářském bratrstvu. Mamady Keita před lety založil po celé Evropě úspěšné školy hry na djembé a na mou otázku, jestli je možné, aby se běloch naučil na djembé hrát bez toho, že by to Afričanům rvalo uši, odpověděl: „Musíš mít smysl pro rytmus, to je jasné, ale pro výuku je neméně důležité seznámit se s historií tradičních rytmů z Guineje. Dozvědět se proč, pro koho a při jaké příležitosti se tak v jednotlivých, od sebe se v mnohém odlišujících regionů používají. Ano, někdo se na djembé naučí hrát i dobře, navíc djembé fakt nezná barvu kůže a hranice, ale bez historie se nikdy nikam nedostaneš“. To je pravda, ale jak to mají Evropané s tajemnými džiny ovládajícími podle legend snad každý africký nástroj? „Já studentům hlavně říkám, že víc než džiny by měli respektovat příběh nástroje a jeho fi lozofi i.“

O RYTMU KOL STEPUJÍCÍCH SVOJI TOUHU A JINÝCH DIVADLECH

K Folkovým prázdninám a Colours neodmyslitelně patří divadelní scéna. V Náměšti se dokonce pořádá Divadelní neděle a průvod herců, kejklířů a návštěvníků prochází celým městem, aby skončil na zámku, kde na jednotlivá představení divadel Kufr, Líšeň či Údif letos volně naváže večerní vystoupení Dana Bárty s Illustratosphere.
Divadelní scéna Colours dostala novou fazónu vloni v podobě prostoru mimo festivalový areál a dramaturgie, snažící soustředit na to nejlepší, čím se české alternativní, nekomerční divadelnictví může v současnosti pochlubit. Hvězdu Jaroslava Duška s Vizitou letos vystřídá speciální Besídka divadla Sklep, jinak se lze v šapitó pod hradem, kam se scéna přesunula, hodně těšit na představení Tiká tiká politika, Stand’artní Kabaret neodolatelných VOSTO5, společný projekt Provázků, DNA a Tichého Jelena Šnek, punkovou pantomimu Vojty Švédy a Jana Kalivody Metamorphósis famfulare – dumbpunkshow, Veselé skoky s kusem Ve stanici nelze, o Anně a sedmi železničářích v taneční grotesce z 2. nástupiště, kdy rytmus kol stepuje svoji touhu. Ve čtvrtek divadelní scénu otevře Teatr Novogo Fronta s Primárními příznaky ztráty jména; pro přiblížení: adaptací deníku nalezeného v šatně uralské továrny Vtortshermet na podzim roku 1984.

Foto Yvetta Stránská a archiv

Přidat komentář