Letos v květnu, přesně 2. 5. 2025, vydali nové album: This Much Remains; letos v červnu, přesně 2. 6. 2025, umřel nečekaně jejich zpěvák Colin Jerwood. Conflict – kapela, co držela vlajku anglického anarcho-punku od jednaosmdesátého roku podnes. Čtyřiačtyřicet let. Jerwoodovi bylo třiašedesát. Z původní sestavy zbyl jediný. Kolem něj se to ale vždycky všecko točilo: psal muziku i texty, zpíval. A zpíval dost vášnivě, místy bolestně, trochu tragicky, jindy vztekle, protestně. Vlastně tak nějak romanticky. Zkuste třeba From Protest To Resistance ze čtyřiaosmdesátého.
Tady je ve zkratce všechno, co je pro Conflict příznačné: výrazná melodická linka i nervní hlukové plochy, ostré změny rytmu a střídání tempa; na dvě a půl minuty nápadů a inspirace víc než dost. A pak ten text. Jerwood jel kvalitativně na stejné lince s Henrym Rollinsem, Jello Biafrou nebo Stevem Ignorantem. Byl v tom až po krk, po uši. Za každým veršem kus vlastní zkušenosti, odžitého života, poznání brutální reality thatcherovské Anglie napříč osmdesátkami: „Není, kurva, žádná šance, / že se něco změní / Je to na tobě, / a ty to víš / Můžeme se uprotestovat k smrti, / ale nikdo nás neuslyší / Neseď jen tak na prdeli /a nemysli si, že se to prostě stane / Oni se nevzdají toho, / co nakradli / Musíš tomu čelit – postavit se na odpor…“
Slunce svítí do tváře
Jerwood nepěstoval takovou introspekci jako Rollins, ani kabaretní šou s krutě výsměšným podtextem jako Biafra; navázal ideově tam, kde skončili Crass Steva Ignoranta. Jedna z prvních kapel v dějinách punku, co brala dost upřímně a navážno témata, která cloumají světem dodnes: lidská práva, ženská práva, práva zvířat, odpor proti válce, militarizaci světa, xenofobii a homofobii, smutky z jednorozměrného konzumu, intrikánského kapitalismu, z mocensko-ekonomického systému, co odlidšťuje, mechanizuje člověka – co ničí kritického ducha a redukuje tělo na ubohý zdroj pracovní síly. Conflict obratem rezonovali. I daleko za hranicemi. V Československu o nich byl pojem už před devětaosmdesátým, ovlivnili mimo jiné Kritickou situaci; po devětaosmdesátém se pak fatálně propsali například do myšlenkového profilu V. A. P. čili Voice of Anarcho-Pacifism, autonomní komunity, vlastně typově blízké společenství, kde se zkraje osmdesátek potkávali v Londýně (i mimo Londýn) Conflict, Crass anebo Chumbawamba. Ty rezonance měly úplně opačné znaménko než u kultovních Sex Pistols anebo Clash. Zatímco Johnny Rotten byl odjakživa trapný vykuk, který do punku vlezl jenom proto, aby ho obratem prodal v butiku McLarena a Westwoodové na londýnské King’s Road čp. 430; zatímco Clash využili punkovou základnu k tomu, aby se sice hudebně vyšvihli mezi průkopníky postpunkové world-music, ovšem v textech propadli do spodních pater naivně, hystericky angažovaného levičáctví, jakkoli skvěle zaplaceného – Jerwood s Conflict, stejně jako Ignorant s Crass, byli aktivisti v tom nejlepším čili jediném možném významu toho slova. Ručili totiž za to slovo vlastním tělem. Čili do-it-yourself. Dělat si svou věc po svém. Desky vydávali na vlastním labelu Mortarhate. Koncerty pořádali vesměs jako benefity za nějakým dobrým účelem. Výprodej jejich revoltní energie se nikdy nekonal. Na posledním albu, které mimochodem od toho předposledního (There’s No Power Without Control) dělí dvaadvacet let, naopak cíleně odkazují k vlastním kořenům: „A Message to Whom“ → „A Message to Them“; Conclusion → „Concluded“.
Conclusion ze třiadevadesátého je zřejmě
