Australská scéna alternativního country blues vybublává na povrch už hezkých pár let. Živelně staví na propustnosti žánrových hranic a tím na různorodosti. Někdo tvrdí, že zůstává v částečném stínu Nicka Cavea, ale uvěřte tomu po loňské návštěvě Graveyard Train. CASH SAVAGE & THE LAST DRINKS pocházejí ze stejné melbournské líhně a očitý svědek tvrdí, že znějí jako pobodaný chlap z barové rvačky zanechaný osudu na špinavé podlaze. Přijíždějí na Colours of Ostrava, notabene poprvé do Evropy, takže řešení, jak to s nimi opravdu je, bude na nás.
Nepřehlédnutelná australská zpěvačka a kytaristka Cash Savage má v drsném hlasu pokušení i vykoupení. Je napůl kazatelka, napůl desperátka, rozhodně ne klášterní schovanka. Vypravěčka příběhů k neuvěření a skladatelka tak opravdového dirty country rockového blues, jak jen je to možné. Ženská, co si nechá rozmlátit na padrť byt v míře pokušení, jaký by z toho mohl vzniknout skvělý videoklip. Trenérka fotbalového týmu z melbournského Old Baru, proslulé základny hudebních pijáků z celého města, zahrnujících členy Graveyard Train. A v neposlední řadě hypnotizérka publika sdílející odkaz kočky Šklíby z Alenčiny říše divů: „Jsme tady všichni šílení. Já jsem blázen, ty jsi blázen, všichni jsou blázni.“
Není divu, že její kapela The Last Drinks připomíná doutnající neklid a záleží na okolnostech, přijde-li od ní nemilosrdná rána nebo smířlivé konstatování, že s láskou si na tom svět zas tak špatně nestojí.
Cash, neteř Conwaye Savage, klávesáka The Bad Seeds, pochází z velké kumštýřské rodiny: má tři bratry a sestru. Všichni, včetně matky, se věnují hudbě, píší beletrii a malují. Začínala před lety v Melbourne s proměnnou sestavou: kdo byl k mání nebo na koho po cestě narazila. V současnosti tvoří The Last Drinks sedm členů a po Austrálii o ní jdou zkazky: na koncert s Cash není prý možné zapomenout.
V rozhovoru pro portál News.com sama zmínila ten z Old Baru: „Pořádáme zábavné večery Beer Soaked Sundays a všechny spojuje pozdější silná bolest jater. K mým nejpamátnějším momentům patří, když mě při zpěvu nosili po sále na ramenou a uprostřed skladby začal dav řvát válečný pokřik našeho fotbalového týmu, který dokonalým způsobem ladil se skladbou.“
Cash debutovala v roce 2011 albem Wolf: neztratilo se, ale připomínalo klid před bouří. Loňské The Hypnotiser (MGM Music) už bylo bráno za jedno z nejlepších za poslední léta na australské alternativní scéně.
„Nick Finch od Graveyard Train patří už dvacet let mezi mé velmi dobré přátele. Má úžasný smysl pro hudbu. Seděli jsme v noci zcela opilí na baru a on mě povídá: budu ti produkovat album. A do rána na to nezapomněl,“ vzpomíná Cash.
Dva bubeníci, houslistka, trumpetista, banjista a kytarista s basákem punkově nedivočí jako Graveyard Train: Cash Savage má ráda, když se truchlivé country-rockové blues roztáhne do melodické šíře a hutného zvuku. Expresivní atmosféru skladeb buduje postupně, nejčastěji vášnivě vybuchne teprve až se závěrečným ortelem. Finchova produkce zahrnuje kvílení hammondek a ve své skladbě The Hypnotiser přišel dokonce s pětačtyřicetičlenným sborem.
„Já vím, zdá se to šílené a nepamatuju si, že bychom zpočátku na něco takového mysleli, ale když o tom v textu zpívám, neměl Nick asi moc na výběr než pozvat gospelový sbor,“ vysvětlila nečekaný okamžik Cash Savage.
Když jste kdysi přijeli s Graveyard Train na australský country festival do Tamworth, přivítal vás Reg Poole skladbou Don’t Let Them Murder Tamworth. Nick mi řekl, že „Lords of Tamworth“ dělají z australského country komerční shit. Jak to vidíte vy?
V Tamworth je všechno skličující. Vedro, kultura, hudba a lidi. Musela jsem třeba ze svých skladeb vypustit zmínku o kouření trávy, protože v Tamworth kouření nepřipadá v úvahu. Všichni tam ale hodně pijí, perou se a v noci je tam strašný bordel. To vše by bylo snesitelné, pokud by festival podporoval původní hudbu, jenomže tam slyšíte jen lidi, co hrají covery americké country. Byla jsem v Tamworth dvakrát a už se tam nikdy nevrátím.
V České republice má americká country také velkou tradici, ale asi byste si ji nepřála slyšet. Jedná se většinou rovněž o americké kopie s českými texty. Mění se i díky vám a dalším kapelám v Austrálii vztah k moderní alternativní country?
Máme opravdu velkou country scénu, ale já osobně tu falešnou a nablýskanou hudbu nevydržím poslouchat. V Melbourne existuje spousta skvělých skupin, které na tuhle hru odmítají přistoupit a dělají mnohem zajímavější country.
Jste neteř Conwaye Savage, znamená to, že jste jako malá Nicku Caveovi říkala strejdo a mohla do backstage? A souhlasíte s tím, že hudba Nicka Cavea ovlivnila moderní australskou country?
S Nickem jsem se mnohokrát setkala, ale strejdo jsem mu nikdy neříkala. S Conwayem se moc nevidíme, jen párkrát do roka při rodinných sešlostech, protože je pořád na turné s The Bad Seeds. Vždycky, když mají koncerty v Melbourne, jdu se na ně podívat. Jsem totiž velký fanda Nicka Cavea. Nemůže být pochyb o tom, že Nick australskou hudbu ovlivnil. Lidé rádi srovnávají zvuk The Last Drinks s jeho, nicméně mě to akorát sere, protože se mi zdá, že si všichni myslí, že všechna australská „dark music“ musí být nutně ovlivněna Nickem. Na druhou stranu bych si neměla stěžovat, protože jsou horší věci, se kterými můžu být srovnávána.
A co australské bush ballads vycházející z tvrdého venkovského života? Vaše skladba Five Boys One Farm má přece k jejich syrovosti blízko a je známo, že mezi farmáři jste s ní hodně zabodovala.
Během koncertů mi podávají ruce a neměla jsem nikdy žádnou starost o pití. A já piju ráda, to se o mně ví. Obdivuji písničky vyprávějící příběhy, což jsou právě u nás populární venkovské bush ballads. Od začátku jsem se snažila psát tak, aby moje skladby odrážely realitu, dávám do nich hodně osobních zážitků. Five Boys One Farm vznikla na základě událostí, které potkaly mou rodinu. Vlastnili jsme po několik generací farmu, pak ale došlo k rozvodu a majetek se musel rozdělit, jenomže kdo by dnes chtěl být v Austrálii zemědělcem, takže se farma k zármutku rodiny prodala. Smutný rozvodový příběh. A máte pravdu, mezi farmáři je ta skladba dost populární.
Příběhy, které zhudebňujete, jsou často bizarní. Například 95 km to Sandy Point zní neuvěřitelně.
Je to ale pravdivý příběh. Můj kamarád s přítelkyní vzali stopaře v Černou sobotu, den velkého pouštního požáru ve Victorii, kdy v roce 2009 spousta lidí zemřela a několik měst vyhořelo do základů. Ukázalo se, že ten muž zapálil oheň v Churchill. Tehdy zahynulo jedenáct lidí a shořelo přes padesát domů. Potkala jsem toho kamaráda pár dnů předtím, než měl jít k soudu. Co mě na tom nejvíc zaujalo? On nebyl vůbec rozhozený z toho, že má jít svědčit proti pyromanovi, daleko víc ho děsilo, že uvidí svou tehdy už ex-přítelkyni. Bylo v něm cosi ve své podstatě australského. Měl úkol, chystal se ho udělat, jenom se prostě nechtěl setkat se svojí ex, kterou neviděl dvanáct měsíců. Nebyl na to prý připravený.
Album The Hypnotiser není veselé, ale myslím, že ani temně smutné. Jak se vám pracovalo s Nickem Finchem? Nebála jste se, že jako producent vás zatáhne do svých šíleností jaké provádí s Graveyard Train?
Nick patří už dvacet let mezi mé velmi dobré přátele. Má úžasný smysl pro hudbu. Seděli jsme v noci naprosto opilí na baru a on mě zničehonic povídá: budu ti produkovat album. A do rána na to nezapomněl. Miluju práci s ním, jsme totiž naladění na stejnou vlnovou délku.
To on do nádherné skladby The Hypnotiser vymyslel obrovský gospelový sbor?
Jasně, tak to prý slyšel od začátku.
Ve vaší hudbě je vůbec slyšet hodně ozvěn gospelu. Má to něco společného s vírou v Boha? Když zpíváte blues Early Morning Come Down Blues („Moje pivo nezabírá. Ani víno ani gin. Nezabírá ani joint.“), asi by z vás radost neměl.
Bacha! Mám výhodu, nejsem věřící. Ale poslouchám spoustu hudby, včetně gospelu.
Old Bar v Melbourne pro vás musí být málem střed vesmíru. Tam asi bude při koncertech nebo před zavírací hodinou hodně srandy.
Představuje baštu živé hudby v Melbourne. Lidi, co sem chodí, byli od začátku našimi příznivci. Old Bar je fakt skvělé místo pro koncerty a masivní pijácké noci.
To poslední s čím bych si vás spojoval, je fotbal. Vy navíc jste trenérka týmu Old Bar Unicorns. Jak se vlastně trénuje hospodský mužský fotbalový tým?
Hrávala jsem fotbal už na střední škole. Vzpomínám si, že jsem venku popíjela na zahrádce, když se mě jeden z majitelů baru zeptal, co bych řekla na trénování chlapů. Užívám si to s nimi docela dost let, Chtěla jsem toho už nechat, ale přemluvili mě. Je okolo toho spousta legrace, protože hrajeme většinou v neděli, kdy má každý kocovinu nebo je ještě namol. Co ale jiného čekat od hospodského fotbalu.
Nepřestává mě překvapovat, jaké fantastické a provokativní videoklipy patří k australské alternativní country. Vaše pojetí skladby Sooner Or Later má skvělý nápad, ale asi trochu dražší ne?
Jednou jsem tak v noci seděla a přemýšlela: kolik by asi stálo prachů pozvat si krásnou ženu a nechat ji rozmlátit byt. Přemýšlení se stalo skutečností. Všechny věci v klipu patří mně a basákovi. Docela jsme si to užili, přestože se ukázalo, že docela laciné to nebylo, to jen kdybyste si to chtěli také zkusit. Ta žena je Lillian Starr, opravdová hvězda australské burlesky.
Máte vynikající kapelu s nezvyklým složením. Jak jste ji dávala dohromady?
Když jsem The Last Drinks zakládala, chtěla jsem, aby byla variabilní. Žádní pevně daní členové. Přidávali se k nám na cestách a často s námi hrál každý večer někdo jiný. Nakonec se vše ustálilo na současné podobě. Dělala jsem si srandu z toho, že ve chvíli, kdy do kapely vstoupí trumpetista, musí nastat stop stav nebo všechno rozpustit.
Když natáčíte ve studiu, pracujete všichni společně nebo máte vlastní představu, jak budou skladby znít?
To záleží píseň od písně, u některých, jako je Let Go, vím přesně, co chci. U jiných, třeba Bareknuckle Boogie, cítím, že by bylo dobré nechat na kapele, aby se s tím vypořádala a vše doladila. Někdy je pro mne lepší dát spoluhráčům kostru písně a pozorovat, jak se pod jejich rukama přirozeně vykrystalizuje.
Album The Hypnotiser získalo v Austrálii značný úspěch. Už nosíte v hlavě další? A máme se připravit na nějaké změny ve vaší hudbě?
Už jsme natočili několik nových skladeb. Trochu odlišnějších, ale určitě budou znít nakonec jako všechno od The Last Drinks. Znovu u toho bude Nick Finch. Jsem nervózní a vzrušená.