Anglický skladatel, (nejen) kytarista, zpěvák a dirigent Craig Fortnam si po dvě desetiletí budoval osobitý styl. Jednak s North Sea Radio Orchestra (NSRO), amébně čítajícím až dvacet muzikantů v jakési postmoderní fúzi komorní hudby, minimalismu, starobritského folklóru a canterburské psychedelie na pěti albových skvostech z let 2006–2019, druhak s hudebně i formálně svobodnějším písničkářským duem Arch Garrison (kytara a zpěv Craig Fortnam, klávesy James Larcombe, tři alba v letech 2010–2020).
Tahle ultimátně osobní deska je něčím úplně jiným, než byste od Fortnama po zkušenostech s pracemi v obou jmenovaných tělesech mohli očekávat. Intimní album, v hudebních nápadech i aranžérských variantách přepestré a hutné, přesto komorní, s textovou poetikou zmaru, snad i bezútěšnosti, jejíž sdělení je lékem a terapií nejen pro autora, ale i pro posluchače. Fortnamova Archa je sevřená kaleidoskopická koláž nádherné pastorální hudby evokující spiritualitou zaplněné malířské plátno. V mikronáznacích zaslechneme středověk duchovní ars antiqua, isorytmické prvky i složitě kontrapunktickou folkotroniku naší doby.
Prolínavá souhra historického s moderním (syntezátory, elektronické bicí) je nejčistěji představena v nejdelší, bezmála devítiminutové A Speck I Am. Ta je v několika zcela odlišných (harmonicky, rytmicky, instrumentálně) částech vystavěna coby unikátní malý svět v tom našem „velkém“ světě. Drobné frazeologické segmenty splynou s množstvím melodických zákrut v jeden průzračný proud. K nahrávce si Fortnam přizval přátele z NSRO, dobře znalé jeho hudebního myšlení a cítění. Fagot, klarinety, cello, vibrafon, housle i violu zapojí do hry vždy v dokonalém, přirozeném souznění lehkého písničkářství s vážným uměním. Jeho čistý zpěv lze připodobnit k progresivně-folkově-jazzovému rozhraní Kevina Ayrese a, nelekněte se, třeba Kate Bush. Fortnam první sólovou deskou, svou malou Archou, představuje zcela nový svět, který zní jako velký zázrak.