Cremaschi na vlastní kůži

George Cremaschi se narodil v New Yorku, kde vystudoval hudbu a kompozici. Jeho autorský i interpretační záběr sahá od rocku přes folk až po ryzí improvizaci, skládal hudbu pro taneční a divadelní představení, umělecké instalace či básnické performance. Natočil více než třicet alb, v současné době žije v jihočeském Táboře, kde je kurátorem mezinárodního uměleckého centra CESTA. Na festivalu Alternativa 2009 vystoupí v triu se dvěma francouzskými umělci. Klasicky vystudovaný perkusista Le Quan Ninh pracoval se soubory, věnujícími se soudobé vážné hudbě (je zakladatelem kvarteta Quatuor Helios). Jeho další doménou je mix improvizované a elektroakustické hudby, spolupracuje s tanečníky, divadelníky i literáty. Podílel se na vzniku zhruba třiceti alb. Klavírista Frédéric Blondy vystudoval matematiku a fyziku v Bordeaux a poté „přehodil výhybku“ k jazzovému pianu. Vystupoval v Evropě, Severní Americe i Asii a má za sebou spolupráci s řadou interpretů jazzové i alternativní hudby. Jako trio se poprvé setkali v roce 2007 v Kalifornii, věnují se strukturované improvizaci, vycházející především ze zkušeností se soudobou hudbou.
O osobní vzpomínky na umělecká setkávání s Georgem Cremaschim jsme požádali hudebního publicistu a aktivního hudebníka Alexe Švamberka, který s americkým kontrabasistou průběžně už řadu let působí v projektu GAMe.
-ob-

George Cremaschiho jsem poprvé viděl před deseti lety v Táboře na festivalu Cesta, kde na kontrabas doprovázel nějakou americkou umělkyni, pracující s videem, jejíž jméno si moc nepamatuji. Blíže jsem se s ním seznámil až v roce 2003, kdy jsem se na stejném místě účastnil dílny s japonským tanečníkem butó Ryuzem Fukuharou, se kterým jsem posléze několik let spolupracoval. I jeho George doprovázel, a to velmi citlivě. Ovšem to byla jen jedna z poloh jeho tvorby, trochu jazzově pojatý sólový kontrabas. Pro workshopové představení, které nazkoušel Fukuhara s členy dílny, jsem připravoval hudbu. A když jsem už měl v Táboře veškeré své vybavení, neboť jsem pro ně vytvářel zcela nové samply, napadlo mne, že bychom mohli něco s Georgem a Mírou Posejpalem zkusit. I když George více lákalo elektrické hraní – sám měl snímač a několik efektů – nakonec lépe dopadlo akustické, protože výsledný materiál nebyl přehlcený, samply netvořily plochu, ale stejně jako perkuse zahrnující opékač topinek nebo psací stroj obohacovaly zvuk.
Rozhodně to nebyla láska na první pohled jako s trumpetistou Jarmem Sermilou, i když se leccos povedlo a i z odstupu to působí docela dobře. Dva z tehdejších nápadů jsme dokonce použili při práci na ,Hildegardě‘, o které bude ještě řeč. Naše vzájemná cesta k sobě ale byla složitější, což bylo dáno i odlišným přístupem George, který reagoval na ostatní méně než Jarmo a více se staral o vlastní linku.
Trvalo dva roky, než jsme s Georgem hráli živě v Kaštanu jako trio GAMe (mezitím jsem ho mohl vidět jako ryze freejazzového hráče, doprovázejícího Evana Parkera, což byl rozhodně post, který mu sedl). Tehdejší vystoupení bylo ryze improvizované a hodně akustické, samplů bylo pomálu a pokud vytvářely strukturu, nebylo to nejšťastnější. Výrazně lépe dopadly další dva koncerty, kde jsme vystupovali jako GAMe s trumpetistkou Liz Albee, která uplatňovala velmi netradiční styl hry a práci se zvukem. Asi jedno z nejpovedenějších období.
George v té době stále více tíhnul k elektronice, což ukázala i společná vystoupení dua Krk s Matthewem Ostrowskim, používajícím speciální rukavice, pomocí nichž vytváří zvuk, a další podobná udělátka. Asi nejpůsobivější bylo trio, kde se k nim přidala Andrea Parkins hrající na amplifi kovaný akordeon.
Kromě zájmu o elektroniku, který vyústil v to, že si George opatřil celou řadu oscilátorů a analogových syntezátorů domácí výroby, stále více tíhnul ke komponované hudbě, což se ukázalo i v GAMe. V triu jsme vytvořili hudbu k amatérskému černobílému fi lmovému hororu Ondřejovský masakr IV Hrabě Molekula a všichni jsme si vyzkoušeli, co je to hrát k živě k fi lmu. Ne každý tón byl dán předem, ale struktura byla velmi pevná. Film s tímto doprovodem byl uveden na festivalu Jahodový jam v Modřanech a pak v Boskovicích, kde už s GAMe hostovala zpěvačka Silvia z S/M, která se předtím postarala o všechny hlasové samply.
Hudba k filmu se stala základem asi nejrozsáhlejšího projektu GAMe, dokumentárního melodramatu Zlomený klíč k určování osudů – život a doba Hildegardy S, který byl natočen pro rozhlasovou stanici Vltava a jehož se dále účastnila akordeonistka Alexandra Čedíková, hostující také u S/M, a houslistka S/M Jana Kneschke. Tíhnutí k elektronice i k pevnější struktuře se ukazuje také u dua No Sugar, které tvoří Liz a George. Vystoupení GAMe s Liz Albee v Kaštanu na jaře 2009 sice bylo jistým návratem k volnějšímu hraní, George už s ním ovšem nebyl příliš spokojen a pro podzimní vystoupení na Free Jazz Festu si přál předem vytvořit kostru programu, byť její vyplnění hodně záviselo na momentální náladě.

Přidat komentář