Karel Ančerl (1908–1973) je znám jako vynikající dirigent navazující na Václava Talicha. Jeho nahrávky s Českou filharmonií jsou dodnes ceněné pro vynikající nastudování a pečlivé provedení i po rytmické stránce Kromě děl českých klasiků Smetany a Dvořáka nebo Janáčka dirigoval i náročné skladby Šostakoviče, Bartóka, Stravinského nebo Prokofjeva či Schönberga a propagoval tvorbu Martinů.
Ančerl však i komponoval, nejznámější je jeho Sinfonietta z roku 1930, kromě tohoto chromatického díla však žák Aloise Háby složil i několik čtvrttónových skladeb. Už v roce 1928 složil Suitu pro čtvrttónový klavír, z níž byla – zřejmě pro velkou obtížnost – zahrána jen prostřední pomalá věta Andante. V pozůstalosti však byla nalezena ještě Skladba pro smyčcový orchestr ve čtvrttónech z roku 1929, kterou napsal ještě jako student Aloise Háby
Temná kompozice měla premiéru 1. listopadu v Rudolfinu v programu Čtvrttón Karla Ančerla. Ukázala jeho přehlížený skladatelský potenciál. Vycházel z Hábova atematismu, kdy se ve skladbě neopakují žádné motivy nebo témata. Využití čtvrttónů bylo velmi promyšlené, kombinoval čtvrttónovou hudbu s chromatikou. Čtvrttóny byly integrálně využity v harmonické stavbě díla a zvyšovaly jeho temnotu.
Náročnou skladbu nastudoval polský komorní smyčcový orchestr města Tychy AUKSO pod vedením dirigenta Marka Mośe, dlouhodobého prvního houslisty smyčcového kvarteta Silesia, se kterým uváděl náročná díla Pendereckého, Szymanowského nebo Lutoslowského, i nové skladby mladých polských skladatelů.
Mikrotonálních skladeb jsem v posledních letech slyšel docela dost a musím říci, že málokdy v tak dobrém provedení. Moś také přiznal na konci koncertu, když vysvětloval, proč nepřidával, že to byl náročný úkol. Splněný byl na výbornou. Stavba díla byla krásně čitelná a její působivá pochmurná atmosféra vystupovala do popředí.
Skladba byla součástí večera věnovaného kusům, které Ančerl nastudoval s hudebníky v terezínském ghettu. V první půlce zazněla díla z prvního programu, Händelovo Concerto Grosso, Mozartova Malá noční hudba a Bachův Koncert pro housle a smyčcový orchestr. Druhý program předvedený po přestávce ukazoval, jak dokázal Ančerl v děsivých podmínkách ghetta rozvíjet potenciál smyčcového orchestru. Nastudoval Sukovu Meditaci na staročeský chorál Svatý Václav, pro hráče na smyčce náročnou Dvořákovu Serenádu pro smyčcový orchestr E dur a Studii pro smyčcový orchestr Pavla Haase, jedno z vrcholných děl tohoto židovského skladatele, která odráželo atmosféru ghetta.
V roce 1944 byli členové orchestru včetně Ančerla s rodinou odtransportování do Osvětimi, kde jich většina zahnula. Přežil Ančerl, který přišel o rodinu, a ještě tři hudebníci.
Ančerl pokračoval v kariéře dirigenta, na níž se soustředil už v třicátých letech, kdy mj. působil v Osvobozeném divadle a dirigoval jeho jazzband při natáčení známých písní této scény. Podle svých slov přestal komponovat, protože nenašel svůj styl, což ukazuje Ančerlovu skromnost.
Ani po válce však Ančerl neprožíval lehký život, po roce 1968 zůstal v Torontu, kde pozvedl tamní orchestr. Když se rozhodl, že se nevrátí, nechal si do Toronta poslat část věcí ze svého pražského bytu. Zůstaly v něm vypůjčené noty, které měl vrátit. Pro ty byl poslán archivář, který naštěstí odnesl všechny noty, včetně kopie Skladby pro smyčcový orchestr v čtvrttónech a klavírní výtah z ní. Bylo tam i Pět kusů pro klavír, které natočil Tomáš Víšek, dětský sbor Tráva nebo kvintet Menuet z loutkové inscenace z Andersenovy pohádky Cínový vojáček. O natočení se postaral Ivan Bierhanzl, který stál i za uvedením koncertu v Rudolfinu a pracuje na dokumentárním filmu o Ančerlovi, jenž by měl mít premiéru v roce 2026. Připravuje i knihu Ančerlovy korespondence, a to nejen té z rozhlasu známé s Ivanem Medem, ale také rozsáhlá korespondence se skladatelem a dirigentem Karlem B. Jirákem a také jeho dopisy Aloisi Hábovi, Jaroslavu Ježkovi nebo Bohuslavu Martinů a Voskovcovi a Werichovi.