Čtyři jsou docela dobré číslo

Kontrabasista Greg Cohen hraje s Johnem Zornem od začátku devadesátých let, kdy dal dohromady Masadu. Objevil se na všech jejích deskách, které natočila v klasickém obsazení jazzového kvarteta s bubeníkem Joeyem Baronem a trumpetistou Davem Douglasem. Obsazení Masady je inspirované složením klasického kvarteta Ornetta Colemana, kterého Zorn obdivoval – už v roce 1989 vydal album Spy vs. Spy s velmi osobitými úpravami jeho skladeb. A Cohen později s Ornettem hrál – kromě řady jiných. Doprovázel nejen jazzmany Kena Peplowského a Kennyho Daverna, ale také široké spektrum muzikantů sahajících od bubeníka Rolling Stones Charlieho Wattse před Boba Dylana a Willieho Nelsona až po Davida Byrna a Lou Reeda. Především ale hrál od roku 1980 s Tomem Waitsem.

 

Co je na spolupráci s Johnem Zornem nejzajímavější?
Důvěra, kterou nám John dává, šance, že všichni máme stejný význam. Nejsou tam stereotypy nebo zařazení do určité role. Dohoda je prostá – pokud si myslíš, že jsi tou pravou osobou, která by s ním měla hrát, pak chce, abys tomu dával vše a pořád. Jak se spolupráce etabluje, nastane čas mít radost z toho, že se jeho hudba přivádí k životu tím nejkreativnějším možným způsobem. Zní to prostě, ale jen velmi málo umělců tohoto bodu dosáhlo.

John Zorn má mnoho projektů. Čím to, že právě Masada existuje tak dlouho?
Protože zní tak dobře, kvůli skladbám, alchymii ve skupině, telepatií mezi námi. Nám všem se líbí, tak to tak musí být.

Je spolupráce se Zornem hodně odlišná od hraní s jinými muzikanty?
Ano, zcela odlišná. Zorn je hudební mistr. Jeho přístup k psaní a k interpretaci hudby je standardem pro všechny, kteří měli to štěstí hrát jeho hudbu. Protože je tak oddán hudbě, dohlíží na všechny fáze kreativního procesu, dokonce i na to, kdo jeho hudbu bude hrát. A jakmile se na základě těchto parametrů pro někoho rozhodne, má unikátní přístup, jak dostat to nejlepší z každého hudebníka, se kterým pracuje. Většina z nás, kteří s ním pracují, se snažila uplatnit jeho přístup s cílem pomoci i vlastní hudbě. To je další známka jeho velikosti.

Nakolik jsou vystoupení Masady improvizovaná, a jak přistupujete k improvizaci?
Když spočítáte průměr ze všech písní s výjimkou balad, které jsou improvizované z 48 procent, je to přesně 62,5 procenta... Ale vážně – je to alchymistický přístup, který vyžaduje znalosti. Postupy se liší skladbu od skladby a významnou součástí Zornova přístupu, je používat tyto struktury široce.

Jak velkou máte v Masadě volnost při tvorbě basových linek?
Velkou. Přirozeně hraji Zornovu hudbu, takže to, jak vytvaruji linky, musí odpovídat potřebám jeho melodické koncepce, kterou reflektuji. Někdy je improvizovaný doprovod ve stupnici, ale když ho použiju příliš často, mění to náladu hudby. Úkol rozhodnout se padá na moji hlavu. A opět: důvěra je klíčová.

Jaké bylo pracovat s Tomem Waitsem?
Je to velká část mého života a zahrnovala a zahrnuje všechny oblasti mého hudebního putování. Nejen turné, nahrávání a zkoušky, ale také prohlubující se přátelství, které se vytvořilo během dlouhého časového období. Pracovat s písničkářem jako Tom dává šanci vidět, co všechno je možné v písňové formě. A to, jak on přemýšlí o životě, je samo o sobě báseň.

Jak se změnil Waitsův přístup během, let, když jste s ním hrál od dob před přelomovým albem Swordfishtrombones přes další desky z osmdesátých let Rain DogsFranksʼ Wild Years až po Black RiderMule Variations?
Každá deska byla odlišná. Heart Attack And Vine, One From The Heart… všechny měly úplně odlišnou náladu. Nikdy nebyly ploché, nikdy nepostrádaly estetiku. Tom je objevitel a očekává, že každý v jeho expedičních silách bude připraven na cestu. A v závislosti na lidech, kteří jsou s ním na cestě, mění svůj modus operandi. Jako dobrý řezník použije každý kousek krávy.

Co pro vás znamenala spolupráce s Laurie Andersonovou? Měla asi jiný přístup k hudbě, mnohem intimnější?
Laurie je v mnoha ohledech mimořádná umělkyně. Říkat, že je intimnější, je jako ukázat jen jednu místnost na zámku plném nápadů, kreativity a tvůrčího vývoje – představte si, že by byl třeba Joao Gilberto nahlížen jen jako „tichý“. Její vzkaz je hlasitý a jasný jak zvuk velkého zvonu v údolí. Když tvoří hudbu, vkládá do ní celý svět svých zájmů. Dokud jsem s ní nezačal pracovat, nepoznal jsem vypravěčství na takové úrovni.

A jaké bylo doprovázet freejazzového saxofonistu Ornetta Colemana?
Bylo to jedno z největších dobrodružství mého života, je to velká postava v historii jazzu, básník a vizionář. Ornette byl a pořád je důležitý učitel pro všechny z nás, kteří měli to štěstí s ním pracovat. Stále trávím jeho lekce, které nám zanechal. Pro mě bylo důležité uchopit jeho koncept melodie bez ohledu na roli, kterou má v hudbě.

Hrál a nahrával jste s mnoha dalšími hudebníky, jako byly Marianne Faithfullová, Elvis Costello, Bob Dylan, Norah Jonesová nebo Bill Frisell. Které z těchto spoluprací vám přinesly něco mimořádného a překvapivého?
Řekl bych, že všechny byly důležité, ale z různých důvodů. Obvykle totiž neplatí všechno nebo nic. Záleží na náladě, která je patrná při nahrávání. A čím déle s někým spolupracujete, tím více se rozšiřuje vaše „slovní zásoba“. Ale pro mě je stejně důležité, že umělec může být velmi silný a tvůrčí a nemít slavné jméno. Takže ten seznam lidí, s nimiž jsem spolupracoval, je docela dlouhý. Tvoří ho přes čtyři sta jmen a ne všechna budete zdát. Ale i tak jsou některé spolupráce pro mě velice důležité. Například ta s Mishou Mengelbergem, Scottem Robinsonem, Terrym Adamsem, Davidem Merrillem, Kenem Peplowskim, Davidem Byrnem, Stevem Hofstetterem, Antonym Hegartym, Kennym Davernem. A jako muzikanti se poučíme ze všeho, co děláme.

Co vás vlastně k hraní hudby přivedlo?
Byla to z donucení. Bylo mi šest, když mě odvedla s mým osmiletým bratrem a dvěma dalšími desetiletými kluky pouliční kapela. Potřebovali čtvrtého člena a já byl jediný kluk kolem. Ta skupina se později stala známou jako Charleston Grotto. Vizionářský soubor, existující od šedesátých let do roku 2007.
Velký vliv měla taky moje máma. Hrála na klasickou kytaru, v noci hrávala skladby Villa-Lobose, a to se nám líbilo.

Proč jste nenatočil více sólových desek?
Nahrál jsem čtyři. Myslím si, že je to za tu dobu dobré číslo.

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.