Během dvaceti let od debutového alba svého prvotního sólového projektu Jasper TX I’l Be Long Gone Before My Light Reaches You v roce 2005 vydal švédský zvukový umělec Dag Rosenqvist cirka 30 dlouhotonážních nahrávek i EP v široké škále různých stylo/nestylo více či méně podivínských výplodů. Spolusousloví stylo/nestylo je namístě. Vytvořil a nahrál score k hororu Toad Road (2012), mysterióze Midnight Special (2016), dramatu z ultraortodoxního prostředí v jidiš Menashe (2017), tanečním představením ve Švédsku nebo k baletnímu dílu choreografa Paola Mangioly pro Královskou operu v Londýně. Rosenqvist vždy pro své skladby užíval široké škály akustických a elektrických nástrojů, čímž dokázal stvořit vlastní hudební krajinu. Prvky dronu, improvizace, noise a lo-fi estetiky jsou filtrovány skrze zkreslenou, přesto harmonicky melodickou citlivost, což vede k něčemu velmi niternému.
Název alba Dvě stě slov pro samotu je zároveň slovní i významovou hříčkou na mytické rčení Inuitů, kteří mají dvě stě slov pro sníh – což je ovšem variační výraz i pro osobní ozdravnou meditaci nebo absolutní bílou = očištění. V jádru je to album o osamělosti jako základní součásti lidského údělu. Na rozdíl od loňského vychvalovaného Geographers of Solitude, kde sem tam vyjede až do řezavě tříštivých elementů, je Tvåhundra ord för ensamhet jakýmsi cvičením ve zdrženlivosti. Filmovou řečí lze hudbu připodobnit způsobem, že výchozím bodem byla reflexe o tom, jak pracovat s elementárními vztahy, tj. mezi popředím a pozadím, postavou a záběrem, mezi zvukem a jeho absencí. Možná povaha této reflexe inspirovala výsledek, který se při každém poslechu jeví jako poměrně abstraktní. Dílo by se však dalo vnímat i jako dokument zkoumání možných postav, hlasů, jevů, a dokonce i způsobů naslouchání: Jak přemýšlíme o někom/o něčem skrze stopy, které po sobě zanechal, nebo očekávání jeho příchodu, nebo možná ještě lépe: můžeme naslouchat světu jen skrze zvěsti o něm.