Od debutu Damask Rose (recenze UNI 2/2023), kapely kolem v Brně usazeného skotského písničkáře Stevena Johnstona, zůstalo obsazení s kytaristou Pavlem Šmídem, pianistou Vojtěchem Svatošem (oba desku také produkovali), basistou Tomášem Liškou a bubeníkem Štěpánem Podrazilem beze změny. Ale zatímco v případě prvotiny šlo ještě o sešlost studiových hráčů, na druhé desce zjevně došlo k přerodu ve stabilní sestavu a na soundu je to znát. Zvuk je osobitější, hůře se hledají příměry, což je dobře. Už žádné asociace s americanou, ale originálně aranžované, nadžánrové písně, zpestřené řadou přizvaných muzikantů. Včetně smyčcového Indigo Quartet, klarinetisty Pavla Zlámala, akordeonisty Michala Mihoka nebo Báry Zmekové, na jejíchž koncertech předtím Johnston občas vystupoval jako host. Zmeková si zazpívala a zahrála na piano v písni With Ferocious Grace, jedné z nejsilnějších na desce.
Album je vkusné i posluchačsky přístupné, vlastně by mohlo krásně fungovat i v tzv. „inteligentním mainstreamu“ a činit ho lepším. Jedna věc se ale od debutu nezměnila, téměř nulové PR. Možná záměrně, pokud je cílem Damask Rose zůstat v alternativě, jako dobře střežené tajemství zasvěcených posluchačů. Což lze pochopit. Navíc „to vše ještě není ztraceno“, abych parafrázoval titul alba.
Do virtuálního prostoru alespoň pronikla Johnstonova poetická (sebe)charakteristika: „Potulný písničkář, zamyšlený pozorovatel dění kolem… Nekonečným zdrojem inspirace je pro něj cestování světem, výzvy spojené s mezilidskou interakcí, trable se sebevyjádřením, pečené brambory (…) Osamělost, knihy, let ptáků, formace mraků nad mořem a v dálce nad obzorem (…), heroické činy na poli lidských práv a kočky a psi.“ To vypadá na sympatického barda. Nejvíc se ale stejně dozvíme ze samotných písní, z nápaditých textových obrazů jako „nezemská ozvěna velrybích písní / těch dětských říkanek dlouho ztracených v čase“ (In Your Arms).