Damir Imamović: Od Jimiho Hendrixe k hudbě předků

Čím je pro Portugalce fado, je pro obyvatele Bosny a Hercegoviny sevdalinka, zkráceně sevdah. Momentálně nejúspěšnějším představitelem hudebního stylu, který kdysi pomáhal proslavit i jeho dědeček Zaim, je Damir Imamović. Se svým albem Singer of Tales si velmi dobře vedl v žebříčku World Music Charts Europe a vloni v červenci stanul na vrcholu Transglobal World Music Chart.

Jakou hudbu jste poslouchal jako malý?

Hudba mě vždy obklopovala. Pocházím z hudební rodiny. První kytaru mi koupil starší bratr, který byl muzikant. Hudbě se věnuje můj otec, můj dědeček byl slavný zpěvák a hudebník a i jeho sestra byla v období před druhou světovou válkou známou zpěvačkou. Naše rodina tedy žila hudbou a konkrétně stylem sevdah. Jako kluk jsem ale samozřejmě poslouchal i všechny možné další styly jako pop, rokenrol nebo jazz. Hudbu sevdah jsem pro sebe ve skutečnosti objevil až dlouho po dvacátých narozeninách. Sice jsem ty písně dobře znal, uměl jsem jejich texty, dokázal jsem je zahrát, ale musel jsem si k nim vypěstovat vztah, abych se jim mohl začít věnovat profesionálně. A to se stalo někdy kolem roku 2004 nebo 2005.

Co vás na stylu sevdah tak okouzlilo? Byla to spíš hudba, nebo příběhy v textech?

Byla to kombinace hudby a textů. Když jsem se začal do této tradice nořit hlouběji, objevil jsem krásné harmonie i melodie a zaujal mě také způsob, jakým vypráví příběhy… Sevdah byla populární v 50. a 60. letech a z té doby, nebo dokonce z doby ještě starší, se nám dochovaly nádherné nahrávky, které mě motivovaly k tomu, abych se této hudbě sám začal věnovat. Důležitá pro mne byla i otázka vlastní identity a s ní souvisely jak staré příběhy a jejich vyprávění, tak tvorba vlastních písní.

Přidat komentář