Už během sólových recitálů v roce 2023 u nás originální – skutečně hodný toho výrazu – hudebník a skladatel Daniel Herskedal naživo předvedl, jak lze proměnit tubu a basovou trubku v nástroje výsostně sólové a vznešeně melodické. A jak povznášející melodie i sofistikované kaskády tónů v gradujících sólech s nimi dokáže zkomponovat a zahrát. Vše platilo (viz recenze z UNI 8/2023) i pro vystoupení v triu s pianistou Eyolfem Dalem, jenž u nás už hrál sólově v rámci Mezinárodního festivalu jazzového piana, a perkusistou s věru atypickou sestavou bubnů včetně djembe i „neobvyklých“ předmětů Helgem Andreasem Norbakkenem, jehož si možná vybavujete z koncertů s Mari Boine. Ovšem navíc kromě samozřejmého přínosu muzikantské komunikace, plnosti aranžmá a pestrosti soundu přibyl ještě jeden nečekaný, příjemný aspekt. Nadsázka. Místy až legrace. Ti tři se prostě dobře bavili a nakažlivou radost, která si přitom vůbec nepřekážela s hloubavostí a vážností repertoáru, přenesli i na diváky.
Jistě, nové album Movements Of Air je zcela seriózní. Jeho tématem je slovy samotného autora „hledání naděje, rovnováhy mezi dobrem a zlem, mírem a válkou, usilování o lepší budoucnost“. A melodie úvodních čtyř skladeb koncertu, nápovědně pojmenovaných The Olive Branch (Olivová snítka), Change (Změna), Peace River Crossing (Překročení řeky míru) a The White Flag (Bílý prapor), mají sílu dojmout a rozechvět. Dotknout se duše, řečeno možná pateticky, ale výstižně. Angažovaná témata ostatně volil Herskedal často i v minulosti, během koncertu došlo i na stále smutněji aktuální skladbu The Mediterranean Passage In The Age Of Refugees (Středomořská plavba v čase uprchlíků) z alba Voyage (2019). Což ovšem neznamenalo, že kusy s vážným obsahem přednášelo trio zasmušilých tragédů. Kdepak. Nenápadné špičkování a žertování, třeba výměna Daleových ksichtů s Norbakkenem při vzájemné koordinaci, kdy pianista vypomáhal perkusistovi s rytmem ťukáním do dřevěné krabičky položené v korpusu klavíru, nebo neustálé Norbakkenovo zhutňování rytmu „na hubu“ (dobře slyšitelné v prvních řadách), se ovšem nikdy neproměnilo v pocit zlehčování obsahu, natož parodie. O citlivosti i dobrém vkusu ostatně všichni členové tria přesvědčili dávno.
Před skladbou Monsoon Coming, pocházející z prvního společného alba s Dalem a Norbakkenem Slow Eastboud Train, se Herskedal mírně dojal: „Tohle turné je věnováno nejen novému albu Movements Of Air, ale také desátému výročí.“ Načež mu Norbakken skočil do řeči: „Desátému výročí našeho tria, ne tvých desátých narozenin.“ Tubista se nenechal rozhodit a pokračoval: „Kdysi jsem snil, že s touhle sestavou natočím jedno album a odehrajeme k němu pár vystoupení. Život je ovšem někdy divný i v tom dobrém smyslu slova. A hele, jsme spolu dekádu, natočili jsme společně pět alb a odehráli stovky koncertů.“ Ještě než skladba začala, dostal sólový prostor Eyolf v klavírní improvizaci. Zajímavě si hrál s harmoniemi a nezvyklými motivy a zároveň, věren rozverné letoře, kontrastující s klišé o „skandinávské melancholii“, nešetřil „humornými“ hudebními pasážemi, grimasami a dalšími nonverbálními vtípky. Div že si v jednom momentě nedal nohu za krk. Žádný patos nehrozil, snivosti a teskné mlžnosti hudby navzdory.
Helge dostal příležitost k bubenickému sólu před další zcela seriózní skladbou Mountain Of Companions (myšlenkovou koncepcí při komponování tu byla možnost či nemožnost soužití lidí různých kultur). A opět. Ne, že by perkusista vyloženě šaškoval, projev nesrážel vážnost repertoáru. Hrál ovšem s takovým nadhledem, radostí a vynalézavostí, že to působilo úsměvně a „freejazzově“ uvolněně. Zároveň vynikly jemné nuance při tvorbě soundu a barevnost Norbakkenovy hry. Ke slovu se výrazněji dostaly všechny serepetičky, jako třeba cinkátky ověšený návlek na stehno. Nebo staré disky z kol automobilu na stojanech původně pro činely. Dobře se bavili nejen diváci, ale i kolegu bedlivě sledující spoluhráči.
Deset let existence tria připomněla na závěr koncertu, před přídavky, i další kompozice z prvotiny tria – Crosswind Landing. Autor prozradil, že ji věnoval malým leteckým společnostem, operujícím mezi desítkami letišťátek na norském severu a zajišťujícím v zimě mnohdy jediné spojení mezi městy, a pilotům létajícím v extrémně obtížných podmínkách. „No, má se zhoršovat počasí, nás čeká to skandinávské, tak to berte jako takovou přípravu,“ utrousil otužilý Nor Herskedal. Měl pravdu. Večer vystoupení byl mimořádně vlahý, dobrá příprava na nepříjemně kontrastně studenou frontu následujícího rána. Skladba začala (oproti původní studiové verzi, kde tato pasáž chybí) něčím mezi skučícím severákem, basovým duněním tibetských trub v promrzlém kaňonu hluboko v horách a životním výkonem mongolského mistra alikvotního zpěvu. To když Herskedal spustil pomocí techniky cirkulárního dýchání neuvěřitelně dlouhou kolísavou drónu na tubu. Když se pak rozjel dramatický basový riff a v improvizacích se rozohnili Dale a Norbakken, nastala pěkně divoká chvilka. Ale samozřejmě, přistání ve zrádném bočním vichru (crosswind) neskončilo žádným karambolem, ale dokonale hladkou souhrou.
PS. Při ohlašování koncertu se pořadatel Petr Pylypov svěřil publiku se svým nápadem iniciovat spolupráci Daniela Herskedala s jeho krajanem Nilsem Petterem Molværem. A tak za rok jim uspořádat společný koncert v Praze. Nápad padl u muzikantů a jejich managementů na úrodnou půdu, a na realizaci se prý už pracuje.