Za léta muzicírování s filmaři skladatel projde lecjakými požadavky a nátlaky přibodobnit emoci záměru režiséra, naučí se tyhle divné pavouky chápat, občas i nutně přitakávat producentům a sem tam těm byznysmenům skousnout jejich slovní variaci na představu o hudbě. Elfman s tím umí brilantně zacházet, prolínat styly a přitom si uchovat jedinečný rukopis. A daří se královsky, na hrbu má score k více než stovce celovečeráků a jen tak bokem i pár seriálům. Jasně, The Simpsons. Dlouho předtím, než souputníci jako Clint Mansell a Trent Reznor odešli od svých kapel (Pop Will Eat Itself a Nine Inch Nails) a začali psát filmovou hudbu, měl Elfman dvojí poslání – byl filmovým skladatelem Tima Burtona a stál za bláznivou new wave-ska kapelou Oingo Boingo. Tahle jeho letošní sólovka je ultrasilná káva. Lomcovák jak se patří.
Album otevírá hutný kytarový riff a rozladěný vokál à la sbor, opakující I’m sorry. Sorry je první věc, ale je to jen začátek. Osmnáct skladeb nás vede různými příběhy. True začíná smyčci, které sice odpovídají Elfmanově filmové tvorbě, ovšem rychle přebírá vládu industriální elektronika. Táhne se jako sci-fi film z polosmrtné doby. V In Time se mísí kreativní hudebně-vizuální cítění s rockem. Cítíme ozvěny Talking Heads, Waitse, Bowieho, Cavea, Nine Inch Nails i třeba Laibach, filtrované skrze zvrácenou, temně bohatou texturu zvuků. Smyčcové sekce, ženské vokály a elektronika se mistrovsky prolínají. Produkce je syrová a přitom čistá. Stavbou album evokuje rockovou operu s tematicky pestrými, silnými melodiemi, bezvadně fungujícími riffy a instrumentálními pasážemi, kreativně zaranžované. Chvílemi bláznivé a chvílemi zcela vážné. Epicky dlouhý pás hudby odsýpá sakra rychle. Je jasné, že Elfman chtěl udělat velký krok stranou od své obvyklé tvorby. Pokaždé mám dojem, že poslouchám Bowieho nové album. Tahle sólovka výsostného skladatele filmové hudby by mu seděla jako ta příslovečná prdel na hrnec. To není výtka, to je pocta.