Dát do písní srdce a vyhnout se klišé…

Hráč na foukací harmoniku a kapelník chicagské skupiny Mississippi Heat Pierre Lacocque rozhodně nemůže tvrdit, že má blues v krvi. Je synem belgického teologa, narodil se v Izraeli a jeho rodnou řečí je francouzština. Do metropole elektrického blues se však přistěhoval s rodiči, když mu bylo šestnáct let, a kouzlu hudební scény Chicaga okamžitě propadl. Blues si zamiloval a od prvního setkání v roce 1969 je mu věrný.

Vaše hudební kariéra je spjatá s chicagským elektrickým blues, ale názvem své kapely odkazujete ke kolébce blues akustického, k Mississippi. Jak tento paradox vysvětlíte?
To je dobrá otázka. Když jsem zakládal kapelu, uvědomoval jsem si, jaký vliv měla hudba z Delty Mississippi na chicagskou scénu, a chtěl jsem těmto bluesovým kořenům vyjádřit poctu. Jistě víte, že blues pochází z amerického Jihu, z Louisiany a Mississippi. Navíc foukací harmonice, tedy nástroji, na který hraji, se v Chicagu říká „harp“, harfa, ale na jihu Spojených států je to „mississippský saxofon“. Já jsem chtěl názvem skupiny zdůraznit to, co stálo v pozadí vzniku elektrického chicagského blues, a to je právě Delta Mississippi. Slovo „heat“ pak k názvu přidal můj tehdy devítiletý syn.

Které variantě blues tedy vy sám dnes dáváte přednost?
Jednoznačně mám raději zvuk, který přineslo do poválečného chicagského blues elektrické zesílení, a to přesto, že naše skupina má na svém kontě i akustické nahrávky. Například na posledním albu máme tři nebo čtyři akustické písně s harmonikou. V naší kapele se tedy snoubí akustická a elektrická podoba blues, i když já sám raději hraji na harmoniku přes zesilovač. Mám rád, když harmonika zní jako saxofon nebo jiný dechový nástroj. Líbí se mi intenzivní zvuk, jakého mohu dosáhnout jen díky zesilovači. Ale na druhou stranu si občas rád zahraju akustické písně, v nichž harmonika zní naprosto čistě, prostě jako harmonika.

Proč se podle vás právě foukací harmonika stala v blues tak důležitým nástrojem?
Především je levná a také snadno přenosná. Tedy laciné nebyly harmoniky úplně od počátku, ale německá firma Hohner začala v určité době vyrábět levnější modely. Dalším kladem je, že zvuk harmoniky připomíná lidský hlas. Pomocí harmoniky můžete plakat, ale můžete taky napodobit vlak a spoustu přírodních zvuků. Ano, takový klavír má samozřejmě bohaté zvukové možnosti, ale cestovat s ním nemůžete. S kytarou je to snazší, a proto právě kytara s harmonikou jsou dva nejoblíbenější nástroje v tomto žánru. Mimochodem v blues najdeme skutečné mistry ve hře na harmoniku. Je úžasné, jak se z někdejší hračky stal skutečný hudební nástroj.

Prý se cíleně snažíte nehrát ve dvou písních na harmoniku stejně. Jde to vůbec?
Mám rád různorodost. Nelíbí se mi, když se harmonikové party v jednotlivých skladbách opakují. Každou jednotlivou píseň považuji za takové malé tajemství. Každá představuje vlastní svět a já beru jako výzvu, že by každá měla znít jedinečně. Není to pochopitelně vždy možné. Hrajete-li píseň o vlaku a chcete zvuk vlaku napodobit, máte jen omezené možnosti. Ale snažím se pokaždé nabídnout něco nového. U blues mám rád takzvané „blue notes“, tóny, které zahrajete v jiném ladění než zbytek skladby. Jsou plné emocí, ať už je zahrajete na harmoniku, kytaru nebo klavír. Když například skládám písně v durových stupnicích, vždy v nich využívám i prvků z mollových tónin, které pro mne vyjadřují určitou hloubku. Je to hudební prostředek, který lze využít pro vyjádření mnoha různých druhů emocí.

Hovoříte o harmonice jako o nástroji, který dokáže napodobit lidský hlas a vyjádřit emoce. Kdo je tedy u vás v kapele hlavním „nositelem emocí“ – vy jako hráč na harmoniku, nebo vaše výborná zpěvačka Inetta Visor?
Jako kapelník bych nepřipustil, kdyby kdokoli z kapely při zpěvu nebo při hře nepracoval s emocemi. To bych přerušil zkoušku a zakřičel: „Ne, ne, ne! Vložte do toho srdce!“ Já sice skládám pro kapelu většinu písní a mám jasnou představu, čeho chci dosáhnout, ale Inetta si volí vlastní způsob interpretace a já jí musím důvěřovat, že se písně zhostí dobře. Nechávám jí tedy určitou volnost, ale netoleroval bych, kdyby píseň v jejím podání nudila. To bych pak hledal příčinu, proč není její zpěv dostatečně oduševnělý. Někdy totiž stačí změnit jen tóninu. Inetta je sice úžasná a umí zazpívat prakticky v každé tónině, ale v některých polohách je pro ni obtížnější vyjádřit naplno emoce. Na písních tedy pracujeme společně a ona k tomu pochopitelně má co říci, stejně jako hráči na další nástroje. Ovšem já jako kapelník kladu opravdu velký důraz na vyjádření emocí, a to i u klidných písní. Pokud to není znát, považuji to za své selhání.

Mluvil jste o tom, že se snažíte vyhnout opakování v hudební složce písní. Jak je to s texty? Jak se vám daří bojovat s bluesovými klišé?
Cíleně se totiž snažím vyhýbat opakování, i když to samozřejmě není jednoduché. Mám například píseň o znečištění ovzduší, napsal jsem píseň o prezidentu Obamovi – o tom, jak jsem byl šťastný, když byl zvolen. Píšu o závislosti na drogách a alkoholu, o zneužívání, ale také o lásce, o osamění a o nedostatku soucitu s našimi bratry a sestrami. Snažíme se tedy opravdu o různorodá témata. Skladba Rosalie na nejnovějším albu například pojednává o mé GPS. Kolegové z kapely dobře vědí, jak mám svou „džípíesku“ Rosalie rád, a často na to téma vtipkují. Opravdu se tedy snažím psát písně na různá témata a nezpívat jen o tom, jak jsem osamělý nebo jak jsem šťastný, protože moje láska se vrací domů. Mým cílem je vyhnout se klišé a obsáhnout v písních celý lidský život, tak jak jej sám vnímám.

V jednom starším rozhovoru jste zdůrazňoval, že k blues patří i písně inspirované biblí. Vy sám jste synem kazatele. Mají ve vašich textech místo biblické postavy?
To je zajímavé téma. Mohl bych pochopitelně psát o biblických postavách. K mým oblíbeným patří prorok Jonáš nebo Mojžíš, mám rád knihy Rút a Ester i příběhy o Abrahamovi nebo Jákobovi. Ale zpravidla se při psaní písní Biblí neinspiruji. V některých písních, které s námi zpíval John Primer, sice používám slovo Bůh – ve smyslu, že Bůh mi pomáhá nebo že děkuji Bohu. Jinak se však snažím, abych na své posluchače nepůsobil jako náboženský zpěvák. Jsem věřící, ale nezpívám gospely a hodnoty, které vyznávám, nikomu nevnucuji. Nepotřebuji, aby si mě publikum zaškatulkovalo a hned si řeklo: „To je křesťan“ nebo „To je žid“. Snažím se tedy vyhýbat i náboženským klišé. A i když miluji Ježíše, nechci znít prvoplánově křesťansky.

Tvrdíte, že v blues, které jste poznal až ve svých šestnácti letech, se cítíte jako doma. Jak byste takový domov popsal?
Cítím, že právě díky blues mi lidé rozumějí. Našel jsem v té hudbě určité neverbální (i když jde o písně s texty) vyjádření pocitu, kam patřím. Je to svět, ve kterém se cítím jako doma, ale který mi zároveň nabízí nové výzvy. Pocházím z Belgie, mí předkové z matčiny i otcovy strany byli Belgičané po mnoho generací. A nyní já, francouzsky mluvící Belgičan, žiji v Chicagu a cítím, že mě zdejší afroamerická komunita přijala mezi sebe. Nikdy jsem nezakusil pocit, že bych sem nepatřil. Ano, někteří lidé jsou přesvědčeni, že afroamerickou hudbu hrají nejlépe opět Afroameričané. Já tomu rozumím, ale sám se cítím být součástí této komunity.

Kladete důraz na vyjádření emocí prostřednictvím hudby. Počítáte tedy s tím, že vám porozumí lidé kdekoli na světě?
To by pro mne byla ta největší pochvala. Hráli jsme například v Tunisku, v Srbsku nebo v kanadských horách. A všude lidé na naši hudbu reagovali kladně. Vím, že kdybychom nehráli srdcem a kdybychom skutečně neprožívali to, co hrajeme, lidé by na naši hudbu tak pozitivně nereagovali. Já se snažím podat nejlepší výkon, ať hraju komukoli. Kdyby přede mnou v sále seděli jen dva lidé, tři kočky a dva psi, nezastavilo by mě to a stále bych hrál nejlépe, jak umím.

Přidat komentář