DAVE MATTHEWS BAND
Praha, O2 Universum, 16. 4. 2024
Koncerty Dave Matthews Bandu dokážou posluchače doslova vcucnout do děje. Kvůli euforizující energii vám připadá více než dvouapůlhodinové vystoupení jako mžik. Navíc si díky Matthewsově a spol. schopnosti navázat s diváky kontakt připadáte i ve velkém sále jako v nějakém klubíku. Vůbec se nedivím skalním fanouškům, kteří „jedou“ s kapelou třeba na celé turné. Nejde jen o fakt, že každý koncert je kvůli neustálému prostřídávání a přeskládávání několikasetpísňového aktivního repertoáru a improvizovaným plochám jiný. Ona je ta atmosféra svým způsobem „návyková“.
Také v Praze došlo na několik „tour debutů“, tedy písní, které dosud na probíhající koncertní šňůře nezazněly. (Ne, že bych celou statistiku odehraných kusů dokázal sám vyhodnotit, ale fanoušci se právě tímhle baví a jednotlivé setlisty publikují a srovnávají na webu.) Hned úvodní píseň Pig patřila nejen k letošním tour debutům, ale vůbec ke skladbám slýchaným naživo jen zřídka. Celá kapela se ale dle očekávání dostala do obrátek už při prvních notách a Matthews nešetřil emocemi: „Chamtivé prasátko, přestaň jenom koukat, jak ti svět uniká / to je teď tvůj problém / všechno to bude mrtvé a pryč za pár krátkých let,“ vyzýval k prožívání života naplno a tady a teď, což je vlastně výborné téma pro zahájení show. Přes ono zdánlivě už na začátku maximální nasazení ovšem DMB dokázal koncert stále gradovat.
Pověst brilantního jam bandu, hýřícího improvizačními nápady, potvrdil DMB třetí skladbou The Dreaming Tree. Už ve studiové verzi končí tahle píseň sólem na whistle. Naživo Jeff Coffin improvizovanou pasáž patřičně natáhl, vystavěl do závratných konstrukcí. A pak ještě předal sólo trumpetistovi Rashawnovi Rossovi, který se rád nechal vyhecovat. V průběhu večera pochopitelně dostali sólový prostor všichni. Došlo na úžasné hammondkové sólo Buddyho Stronga, na několik strhujících „kytarových vyšťavení“ Tima Reynoldse, funkové baskytarové třeštění Stefana Lessarda. Na krátkou a údernou, ostatními ve „staccatových“ rolích podporovanou, a tudíž vůbec ne pro „nebubeníky“ nudnou bubenickou exhibici Cartera Beauforda v So Much To Say. To vše různě promícháváno, přehazováno, doplňováno a odpovídáno „všemi na vše“. Jamy měly ovšem společné to, že byly přiměřené. Nikdy nebyly dlouhé nebo samoúčelné tak, aby začaly nudit. Zevšednět nemůže ani neskutečná práce s dynamikou. A Matthewsovy pěvecké kejkle při plynulých, i v náročných intervalech naprosto přesných přeskocích mezi hlubokými hlasovými polohami a falzetem, jemnými pasážemi a vypjatým, bolestným rykem. Tuhle „gymnastiku“ totiž písničkář neprovádí jako nějakou exhibici (i když by mohl), ale jen a jen kvůli písni, kvůli podtržení textu a hudby.
K některým skladbám měla kapela připravené vizuály. I když snad ke zpestření ani nebyly potřeba. Po Matthewsově hlášce před písní Walk Around The Moon, že od minule měl (kvůli lockdownu) víc času experimentovat s houbičkami, působily snivé záběry lesních scenérií a pestrobarevných, fantaskních mykologických objektů hodně psychedelicky. Nejsilněji ale filmové dotáčky vyzněly ve Funny The Way It Is, s textem stavějícím do protikladu různé nespravedlivé reálie světa. Přesně podle veršů „budova se hroutí po výbuchu bomby / je slyšet smích, děti si hrají na válku“ či „při posledním výdechu vojáka se jinde rodí jeho dítě“ se tu střídaly záběry válečné s těmi na smějící se a blbnoucí děcka. Nejvíc ale mrazilo v zádech během do závratě vyšponované kompozice Madman’s Eyes s „orientální“ melodikou. Když ztichlá, přemýšlivá balada Typical Situation vygradovala dalším dechberoucím jamem. Nebo při náporovce What You Are, která končila hlavní blok koncertu.
Na první přídavek přišel Dave Matthews osamocený, zašpásoval cosi o komunismu a Peteovi Seegerovi (ve smyslu „ňáký dobrý ideály, ale blbej výsledek, co?“) a stylově promluvu doložil opileckou, původně skotskou lidovku Rye Whiskey (píseň upravil a proslavil meziválečný countryový bard Tex Ritter, ale hráli ji i Woody Guthrie a další hybatelé folkového revivalu). Zbytek přídavkového bloku Granny a Shake Me Like A Monkey opět nadoraz dotáhla celá kapela, a vůbec se nedivím těm, co nemají dost, a klidně by si koncert DMB zítra zopakovali.
U většinového „domácího“ publika se jam bandy jako DMB netěší velké známosti, plnou halu měli na svědomí z určité části „hosté“. Zdaleka už to ale nebylo jako na vystoupení např. Phish koncem devadesátých let ve „velké“ Lucerně, kdy v publiku výrazně převládali „pražští Američané“. Těch jazyků už znělo v jevišti vícero a čeština nebyla v menšině. Další příjemná věc, onen zážitek sounáležité kosmopolitnosti. Takový malinký odraz, že naštěstí žijeme v té otevřené části světa.
Tomáš S. Polívka