Třiasedmdesátiletý David Byrne se vrací po sedmileté studiové pauze, která byla zaplněna globálním triumfem jeho skvělé předchozí desky American Utopia (2018). Novinka signalizuje výrazný a příjemně překvapivý posun. A to přesto, že patří mezi alba, která začala vznikat za covidových omezení (bude zajímavé sledovat, dokdy vlastně budeme ještě na relikty tohoto období v kultuře narážet).
Byrne mluví o tom, že k ladění alba jej vedlo kladení prostých otázek typu „Proč vlastně píšu písničky? A má to vůbec nějaký smysl?“. Výsledkem jsou vlastně poměrně jednoduché, ale nápadité mikropříběhy a úvahy, plné nadhledu a někdy i jemného humoru. My Apartment Is My Friend například reflektuje pandemickou izolaci, I Met the Buddha at a Downtown Party vypráví historku o duchovním guru, který místo hledání nirvany tak, jak si ji představujeme, na party jí nezdravý borůvkový dort, a možná právě v tom nachází smysl, jistý druh osvícení.
Nový a přímočařejší přístup je slyšet i v hudbě a produkci. Nejsou tu žádné experimenty, téměř žádná elektronika. Byrne ke spolupráci přizval živý dvanáctičlenný Ghost Train Orchestra, který přináší aranžmá, při jejichž poslechu si člověk říká, že takhle by klidně mohly znít rané písničky Talking Heads v unplugged verzi. Což je skvělý nápad nejen Davida Byrnea, ale i producenta Kida Harpoona, jinak spolustrůjce úspěchu Harryho Stylese (což je docela zajímavá konotace).
Nejsilnějším odkazem na vlastní kariéru je však písnička The Avant Garde, hudebně i textově jasný sebeironický pohled zpátky. Je to vlastně jediné místo alba, které nezní v prvním plánu libozvučně, jsou tu použity disonantní zvuky i intervaly, a Byrne svým typickým hlasem, na kterém rozhodně není věk ani trochu znát, žertuje o tom, nakolik by umělec měl být avantgardní. Zdá se, že i on dospěl do stádia, kdy po dlouhém hledání uměleckého progresu vsadil na prostotu obyčejné inteligentní písničky. Tomu se říká moudrost stáří.