David Cross Band: Sign of the Crow

crossbandNářez! Kdopak by to čekal od houslisty?! Hned úvodní Starfall to do vás nakouří s až metalovou silou. V lichých rytmech se valí vozba bicích i dunivé basy, heavy kytara nárazy ještě přitvrzuje, nad tím výtečný pěvec s obdivuhodným rozsahem Jinian Wilde je vpravdě hoden svého příjmení. Až někde v půli této ultratvrdé, ovšem harmonicky i rytmicky nikterak jednoduché písně se s modulovanými houslemi přidá sám principál David Cross a žene vojsko svou ryčnou polnicí k finální zteči. Ledva stačíte vydechnout a pomyslet si: „Budiž, chtěl mě tím otvírákem probrat,“ (a fakt probere!), kopne vás následnou titulní Sign of the Crow s ještě větší silou. Pravda, tady už se metalicky zlostná řežba místy uhýbá jazzujícím (sic!) nájezdům houslí i kláves, ale monumentálnost celkového zvuku bandu stále přetrvává. I třetí Crowdsurfing udržuje trysk i valivost soundu brilantně sehraných muzikantů. Přimíchaná sonicky svištící elektronika v převazových mezihrách skladby, kde jakoby laškuje tu s houslemi, tu se sólovou kytarou, dá posluchači jemně vzpomenout na Crossovo crimsonovské období. Až čtvrtým trackem – překrásnou, dechberoucí baladou The Pool – vám povolí zklidnit tep vašeho srdce, a to velmi sugestivně vznešenou až snovou melodií, jež si plynule předává hlas s kytarou, pianem a houslemi. Cross zde ukazuje, jak skvělým je skladatelem „běžných“ písní, opouští oblíbenou mohutnost zvuku i harmonicko- -rytmické experimentování.
Je to už 11 let od předchozí studiové desky Closer Than Skin (mj. s podobně tvrdým soundem). V mezidobí Cross se svými chlapci hojně koncertoval, nahrával s kapelou Radius, Clearlight, japonskou jazzovou pianistkou Naomi Maki nebo Robertem Frippem a vyučoval hru na elektrické housle na London Metropolitan University. Navrch se věnoval divadlu (vystudoval divadelní scenáristiku), zahrál si mj. jednu z hlavních rolí v dramatu Deana Allena That World a pro divadlo i skládal hudbu. Ona teatrálnost ve stavbě kompozic je ostatně celkem zjevná. Skladby z nové desky kompletně s kapelou a hostujícím saxofonistou Davidem Jacksonem (Van der Graaf Generator) představili netradičně na dubnovém koncertě v Londýně ještě před příchodem do studia. Zjevně to byla ta správná zkouška-cesta, jak do skladeb nasát onu živelnou šťávu, která je dokonale cítit ze studiové nahrávky. Textů na albu se ujal už z předchozích desek ostřílený Richard Palmer-James, jenž dodal písním „pátý rozměr“. Cross k textům podotýká: „Richardova libreta jsou básnivě krásná i znepokojivě hrozivá. Uvnitř obsahují základní binární obrazy – temnota / světlo, správné / nesprávné, nebe / peklo, voda / oheň, zároveň i opakující se motivy – stín, západ slunce, cestování světem i vesmírem uvnitř hlavy, cizinci ve světě i uvnitř mysli, a především všeobjímající laskavost kontra zloba.“ Je skoro neuvěřitelné, že (podle mne) své nejlepší a nadmíru šťavnaté album nahraje tak starý bard s dohledem sedmdesátky na krku.

Noisy Records, 2016, 61:27

Přidat komentář