Dávid Kollár nebo chcete-li nyní častěji mezinárodně bez čárek, je jedním z nejoriginálnějších federálních kytaristů, což loni potvrdila výborná deska s trumpetistou Arve Henriksenem Where Are They? Loni však vyšla ještě jedna Kollárova nahrávka, minialbum Neznámý strach s hudbou k dokumentu o pandemii.
Všech osmnáct krátkých skladeb je vzhledem k tématu filmu v pomalejším tempu a má pochopitelně mrazivou a bezútěšnou atmosféru. Objevují se v nich smyčce spolu s osamělými tóny piana, tu a tam zazní i temný úder nebo neúprosně tepající basový motiv, ale žádné typické kytary.
I když jsou skladby krátké, většinou cca minutové, svou stavbou a vývojem obstojí jako miniatury. Současně však album tvoří integrální celek, protože z něj žádný kus nevybočuje, všechny mají podobnou náladu a objevují se v nich stejné nástroje. Posluchač však nemá pocit, že se něco opakuje, spíše je to oscilace okolo stejného ohniska, které je však pokaždé nahlíženo z jiného úhlu.
Kollár není jen vynikající originální kytarista, ale také velmi dobrý skladatel. Navíc mu prospělo omezení, které dává tvorba filmové hudby. Musel být sevřený a dbát na celkové vyznění, takže je album velmi konzistentní. Neobjevují se na něm nepochopitelná vybočení jako na některých jeho sólových deskách s více hosty, ani příliš dlouhé rozvíjení jednoho motivu či postupu.
Po této ryze ambientní desce vyšlo hned 1. ledna další minialbum Za zamrznutým oknom, kde se Kollár představuje v další poloze ambientního písničkáře s kytarou. Ambientní táhlé tóny nebo piano a v jednom případě Arveho trubka její linku jen střídmě podmalovávají. V pečlivě prokomponované titulní skladbě si Dávid vystačil sám, další hudba doprovází poezii Valerije Kupky. Zatímco verše ve slovenštině recituje Kollár, přeložené do angličtiny jeho dcera. Album tvoří celek, do kterého dobře zapadl cover Ryuchiho Sakamota.