Days N Daze + We the Heathens + Esa/Modrá vopice, Praha, 30. 7. 2018

Chcete si nechat parádně pokazit večer? Notabene jeden z těch mála, co máte bez dětí za rok k dispozici? Pak zajděte na koncert do Modré vopice! – Tohle by si mohl pražský klub na adrese K Žižkovu 1, který si na webu čechrá svá peříčka neúprosnými adjektivy typu „legendární“, zadat jako inzerát do novin. Nelhal by ani náhodou. Tedy pokud jde o jeden konkrétní večer: letos 30. července, kdy tu hráli crust-folkoví Days N Daze plus dvě spřízněné kapely co entrée. Konkrétně? Naděje na venkovní pódium, s níž tam člověk šel, rychle padá: pódium je zrušeno. Je sice hezkých sedmatřicet ve stínu, ale hraje se uvnitř, v miniaturní polootevřené boudě. Aspoň že polootevřené. Místo anoncované sedmé začíná koncert s dvouhodinovým zpožděním, a protože i Vopice drží noční klid, zřejmě aby se vrakovišti a dálnici vedle padalo dobře do peřin, s desátou vám zabouchnou boční stěnu boudy před nosem. Co pak? Buď si dát nefalšovanou finskou saunu vevnitř, kdy za tři minuty propotíte všechno, co na sobě máte i nemáte, anebo jít od toho. Třeba na bar, kde vám obsluha na otázku, jestli by natočili sklenici vody, mlčky vpálí do ksichtu plastovou lahvičku předražené minerálky. Čili?

 

Days N Daze z texaského Houstnu dávají naštěstí v jednom starším songu možný návod k léčbě: „I fucking hate you / goddamn I love you.“ Zpívá se tady sice o nějakých modrých pilulích, ale čert to vem. Emoční škála je každopádně po romantickém vzoru našponovaná na maximum, přičemž který konec patří komu, je jasné: k Ivanovi zády, k chaloupce čelem. Ale radši až po těch dvou nešťastných předskokanech: číslo jedna z Německa (Esa), číslo dvě taky z Ameriky (We the Heathens). Prvních si návštěvník klubu všiml, až když končili – tak potichounku hráli. Za druhými už zapadla vrata, takže kapela měla dojem, že publikum se od nich nemůže odtrhnout a žádá si další a další kousky. A protože vedro zpomaluje, kapela před i za každým songem ladila všechny ty struny na svých mandolínách, houslích a kytarách hodně dlouho a poctivě. K ničemu to moc nebylo. Na rozdíl od studiového snažení (viz třeba jejich dva roky staré album The Blood behind the Dam) z toho naživo nešlo víc než unavená a únavná parodie na folk s poněkud nesourodým, grindcorově stylizovaným vokálem.

 

Days N Daze si prostě umějí vybrat předskokany. Jak jinak by jejich génius vynikl, kdyby ti ostatní hráli stejně skvěle? Třeba jako jejich dobří kámoši z Leftöver Crack, co hostovali v Modré vopici před rokem. Navíc pozdně červencové vedro Days N Daze zřejmě nevadilo, takže nasadili svižné tempo hned od prvního songu. Škatulka folk-punk, kde si podávají ruce odkazy lidové muziky s crustovou, ostřejší verzí punku, kterou razili zkraje osmdesátých let v Anglii třeba Amebix, Doom nebo Extreme Noise Terror, sice může zavánět svévolným postmoderním křížením, ale tady to nic nevadilo. Naopak: řádně uječený ženský a mužský vokál, akustická kytara, trumpeta, valcha místo bicích a klacek se strunou vražený do kýblu dnem vzhůru jako basa si okamžitě padly do noty. Do-it-yourself never dies. Když se přece jen kapela potřebovala trochu vydýchat, starala se zpěvačka s kytarou o „měkké“ přeryvy, jakási lyrická intermezza. Publikum si jí zřejmě patřičně nevšímalo, navíc holce se občas pletly struny, občas zapomněla, kam jde vlastně ten song dál. Naštěstí si viděla dál než na špičku nosu, když prohodila spíš k sobě než k druhým: „I’m profesionally fucked up.“

 

„Fucked up“ ale Days N Daze rozhodně nebyli. Kdo slyšel některé ze sedmi cédéček, co od roku 2008, kdy se dali dohromady, natočili, hned kývne, že naživo dávají své specifické muzice ještě víc než ve studiu. A že anarchopunkový živel ve folkovém balení, co mají v sobě, stojí pevně na svých nohou. Nakonec by jeden po tom koncertu málem nostalgicky zaslzel: Takhle skvělé, autentické deriváty punku slýchal a vídal naposledy v druhé polovině devadesátých let na Ladronce. Než ji zabila gentrifikace. Jestliže úvodem člověk přál Modré vopici co nejrychleji dva tři dobře natúrované buldozery, po výkonu Days N Daze si tak jistý už není…

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *