DDT 26. 5. 2015, Fórum Karlín Praha

V osmdesátých letech minulého století k nám začaly neoficiálními kanály proudit převážně na kazetách nahrávky ruských kapel, které měly určitý punc „zakázanosti“. Nutno ovšem přiznat, že co se týče potírání nestandardní rockové hudby, byli jsme v celém tehdejším východním bloku opravdu mimořádní a zcela „papežštější než papež“, takže „postihy“ zdánlivých „nonkonformistů“ v poststalinské éře byly vcelku marginální. V Rusku tehdy mezi nejznámější představitele „nezávislé“ scény patřili zejména beatlesovsko-pinkfloydovskou poetikou ovlivnění Aquarium, punkově ladění Kino a DDT, kde se s jistou rezervou – co se týče hudebního stylu – dalo hovořit o undergroundu díky výrazné syrovosti, což ovšem možná lze přičítat do jisté míry i poměrně nekvalitním záznamům jejich prvních nahrávek. To ovšem právě znělo naprosto skvěle!
Tahle skvadra vznikla v roce 1980 v Ufě a od počátku dodnes je jejím protagonistou kytarista, zpěvák a „uličnický textocentrista“ Jurij Ševčuk. V roce 1987 se kapela po lídrově přesídlení v nové podobě stala hybatelem progresivní petrohradské scény. V roce 1993 pak byli v prestižní soutěži Ovace (ruská obdoba Grammy) oceněni jako nejlepší rocková skupina roku a Ševčuk jako nejlepší rockový zpěvák. Jejich nesmírná popularita trvá doposud. Ševčuk, byť odkojen rock’n’rollem à la Rolling Stones, má neuvěřitelný potenciál a charisma coby všelidový písničkář typu Jana Nedvěda, jemuž se mimochodem docela vizuálně podobá, i když má přece jen lehce drsnější rysy. Když se na YouTube podíváte na záznamy koncertů po roce 2011, kdy DDT vydali temné album Inače, spatříte kapelu stále ještě v tvrdší poloze. Novým opusem Prazračnij z roku 2014 však nastává určité „vyměkčení“ nebo snad právě ona proklamovaná průzračnost.
To do značné míry determinovalo i jejich pražské vystoupení, které mělo rámcově tak trochu estrádnější charakter. To je ovšem potřeba vnímat opět v intencích ruského pojetí tohoto „žánru“. Samotná genealogie a posléze vyústění výrazu estráda jsou ovšem ošidná. Z dnešního hlediska může mít tento termín pejorativní rozměr, ale lze jím případně označit ledacos, od vystoupení Madonny či Lady Gaga až po teatrálnost artrockových či heavymetalových seskupení a nejrůznější další seance.
Nicméně v kontextu koncertu DDT mi tohle označení vytanulo na mysli jaksi samo sebou. Estráda totiž znamená i určitou pestrost. Není náhodou, že v jedné skladbě se na velkých obrazovkách objevovaly fotky „inspiračních“ či uctívaných kapel DDT – a společnost to byla náramně různorodá – Cure, Led Zeppelin, Beatles, Sex Pistols a kdovíco ještě. Celkový repertoár měl pak stejně velký záběr, od odrhovaček a romantických dumkobalad přes bigbítový nářez a progrockové pasáže až po nefalšovanou a nekašírovanou ruskou world music, jíž vévodila zdaleka nejen doprovodná zpěvačka Alena Romanova, která lidovým písním dodávala břitký futuristický nádech ve stylu Björk, ale po svém. A velmi krásné ústrojné jazzové prvky do toho vnášel trombonista Anton Višňakov. Angažovanost Jurije Ševčuka zůstává všudypřítomná v jeho lyrických momentech i vřelých projevech. Je to člověk hluboce zakořeněný v tradicích a zároveň se rozpínající do dalších kultur. Narodnik, ale nikoliv nacionalista. Ba přímo člověk hledající usmíření mezi národy bývalého Sovětského svazu, který je upřímně opěvován ve své domovině, ale i v Gruzii (viz vynikající koncert Tbilisi Open Air 2012 na YouTube). Člověk hlásající sounáležitost všech s opravdovou upřímností. Kdybych posléze neshlédl videa z dalších zemí, mohl bych si myslet, že je to póza. Ale evidentně není. To by byl patřičný prezident Ruské federace a koordinátor konfliktů. Ale asi prostor pro tyhle intro-extrospektivní básnické duše v reálné politice není. Nebo možná nikdy nebyl. Nicméně je otázka, kolik českých diváků na tenhle jinak slušně navštívený pozoruhodný koncert zavítalo, protože částka na mé akreditační vstupence je 35 euro, což je adekvátní i třídennímu maratonu improvizátorů v Rakousku. Dokonce bych měl pocit, že jsme byli ta bájná 4% menšina. Kde vzniká tahle izolace?

V osmdesátých letech minulého století k n . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář