Dědictví mrtvého psa, toť vážně chytlavý název. Znalým příznivcům navíc prozrazuje návaznost na olomouckou kapelu Dirty Old Dogs. Poté, co staří psi odešli na věčnost, postavil jejich někdejší frontman Tomm Procházka kapelu novou, rozvíjející jejich odkaz. V čem je rozdíl, tedy krom odlišné sestavy muzikantů? Dirty Old Dogs byli více „roots“, zatímco Dead Dog Legacy zapojili do muziky trochu elektroniky, hiphopem inspirované groovy a také se neštítí vyloženě chytlavých refrénů. Ale ne, že by šlo o vyložený popík, kytarový nápor zůstává stejně intenzivní.
Po textové stránce vnímá Procházka album jako v podstatě monotematické: „Dead Dog Legacy je pro mě nový nástroj, jak pochopit konec – a zároveň otevřít další kapitolu… A i když se na první poslech může zdát, že se pohybuji v temnotě, celé nové album nese pozitivní energii. Chci se skrz tmu dostat ke světlu. A cestou si to užít,“ vysvětluje autor v tiskové zprávě. Zkrátka písně se motají kolem celkem častého (všichni se s tím snažíme nějak vypořádat, že) tématu smrti. Ovšem nikoliv banálně, navíc s hlubokým prožitkem. Tu tam si vhodně vypůjčí něco z věrouk, v power baladě Bardo třeba teorii mahájány o stavech duše mezi smrtí a znovuzrozením. Black je o smíření s konečností. Nebo spíše o pokusu o něj, o autosugesci smíření. Vedle existenciálních úvah se Procházka dotýká třeba eskapického utíkání k požitkům a závislostem (dvojice písní High a Velvet) nebo „kotvy“ v podobě vztahu (Lover). A Gang pojednává prostě o přístupu k muzice.
Nejdůležitější je ovšem naléhavost interpretace, především Procházkova zpěvu. A těší i zvuková pestrost. Podobným kapelám se občas přihodí skluz do jednotvárnosti, ovšem Dead Dog Legacy barví každou skladbu trochu jinak, aniž by jednotlivosti trčely z celku. Tu loopem, onde akustickou kytarou, která zpřehledňuje kytarové hlukové stěny.
Ano, stojí za to hledat zakopaného psa a rozvíjet jeho dědictví.