Dead Letters

Vypadá to skoro jako námět na dobrý filmový scénář: „Dva skoro čtyřicátníci seděj u piva, očividně sjetý dobrým THC. Nad nima se točí větrák. Připadá jim jako vrtule u letadla. Chtěli by do toho aeroplánu nasednout, ale těla maj příliš ztěžklý. Elvis: ‚Co budeš dělat, když Anyway končí?‘ Bohouš: ‚Koupíš si bicí a založíme duo.‘ Elvis se podívá očima úzkejma jak dvě žiletky a řekne: ‚Tak jo.‘“
Punk’n’rolloví, mělnicko-pražští Anyway, hráli v letech 1996–2012 a zůstala po nich čtyři alba. Bubeník Melnick je stále k nalezení v Lvmen, frontman Medvídek dnes zpívá v kapelách Slaves of Stadium Rock a Arrogant Twins (kde je i Ben Daniels, bubeník z posledního období Anyway) a kytarista Bohumil Krejza je jedním z hrdinů úvodního příběhu – a dnes tak půlkou nenápadného, leč divého mělnického dua Dead Letters. Jo, za bicími sedí Elvis. Janu Kučerovi totiž nikdo jinak neřekne.
Ten rozhovor skutečně proběhl, venku řádila zima a rok 2011 se chýlil ke konci. „Víc se asi k tomu nedá říct,“ směje se Bohouš, který zpívá a kromě toho, že hraje na kytaru, je pověstná i jeho foukací harmonika. I díky ní si oba zúčastnění vystačí sami – i když na nahrávky si alespoň do některých skladeb obvykle hostujícího baskytaristu pozvou. „Jelikož jsem u Anyway skládal většinu písniček, je možné, že je to stále trošku cítit,“ přiznává, „nicméně v Dead Letters se snažíme být přímočařejší a melodičtější… a trošku pomalejší, protože bychom to už neudejchali.“ Vzhledem k tomu, že už jim oběma osmnáct bylo dost dávno, rozhodně se nedá říct, že by koncertovali nějak často. Ale když na pódiu rozbalí svůj garážový rock’n’roll s nekompromisně špinavou kytarou, uhánějícími bicími a harmonikou, která navozuje jižanské i country nálady, mnozí mladší jim sotva stačí.
V létě 2013 se objevilo první album s příznačným názvem The Devil’s Gonna Make Some Noise a v recenzích se objevovala i tak roztomilá přirovnání, jako „něco mezi Fugazi a Kiss“. Duo každopádně dokázalo, že i do studia umí dostat riffy ostré jako žiletky a odvázaný zpěv sahající od opilého rockabilly přes punkově drzé hulákání až po jedovatě hysterické vřeštění. A písničky, ve kterých se prolínají syrové šedesátky, sedmdesátkové reminiscence na dřevní rockery, punková svoboda i revivalová vlna kytar po roce 2000, objevujících znovu krásu rocku, fungujícího svou jednoduchostí a energií.
Nezanedbatelný u téhle dvojky, obzvlášť v době, kdy si kdekdo na něco stěžuje nebo má potřebu se vůči něčemu vymezovat, je jejich bezbřehý optimismus. Je cítit z hudby, ale nechybí ani mimo podium. Dokonce ani tím, že pocházejí z maloměsta, se necítí být příliš omezeni. „Na Mělníku je spousta skvělých kapel, které se navzájem respektují, a to je super. Navíc žánry tu nehrajou roli, ať už to byli punkrockoví Cirguz, mladá krev The Oxx, undergroundová stálice Postižená oblast… pořád je co poslouchat a na co chodit.“
Nejčastěji koncertují se žánrově spřízněnými kapelami, jako jsou třeba Queens of Everything, The Moonshine Howlers, nebo s formacemi Bohoušových bývalých spoluhráčů z Anyway, ale v programu je už měl i například festival Mighty Sounds a párkrát už také předskakovali různým zahraničním partám. Nicméně hraní si užívají, bez ohledu, zda jde o velké podium nebo malý klubík. „Ceníme si všech koncertů, z části proto, že je to pro nás prostě sváteční záležitost. Po každé akci si musíme dát pauzu, aby nám stačili vyměnit krev.“
Letos v červnu vypustili a v mělnickém klubu Němý medvěd pokřtili druhé album nazvané See the Light opět vydané u Election Records a stejně jako to debutové vzniklé pod dohledem někdejšího frontmana jihočeských Landmine Spring. „Na rozdíl od minulé desky jsme se rozhodli nahrát všechno najednou. Přijeli jsme do Spring Sound studia ve Strakonicích ve čtvrtek večer a v pátek odpoledne už byla deska hotová. Dali jsme to live i se zpěvem. Žádná sítka přes mikrofon, prostě jako ve zkušebně. Pak jsem to ještě jednou přezpíval, zdvojil kytary a bylo. Jaroušek Soukup nám nahrál ke třem písničkám basu. Toť vše. Chtěli jsme, aby to bylo pěkně špinavý a upocený, a snad je z toho ta energie cítit, když už ne art…“
Dead Letters jsou kapelou, na které je dobře znát, že alternativou mainstreamu nemusí být cokoli programově temného, a dělat si věci po svém lze vlastně velmi snadno, bez toho, že by zároveň laťka musela být nastavená záměrně nízko. A aniž by k tomu byly nutné ambice. Protože jak říká Bohouš, kterému mimochodem nedávno vyšla i už třetí kniha povídek, dobrým impulsem mohou být třeba jen „hlasy, co mi v hlavě našeptávají: Ještě nejsi tak starej, nemůžeš se na to teď vykašlat… Ještě aspoň jednu desku a…“

Přidat komentář