Dear Hunter – Konceptualista na lovu

Casey Crescenzo je sakramentsky dobrý lovec. Tenhle šilhavý, obtloustlý  chlapík má dar tvořit koncepční projekty s lehkostí hitmakera typu Muse  bez okaté známky podbízivosti a zároveň být v orchestraci i nástrojové  bohatosti muzikálně velevrstevnatý jako třeba Prokofjev nebo Lloyd  Webber. Prostě písničkář – konceptualista.
hunter1„Určitě nechci být srovnáván s lidmi jako Rivers Cuomo (leader  kapely Weezer), co si stanovili podivné pravidlo napsat jednu  píseň denně. To je až klinicky chorobný přístup k tak vzácné  schopnosti, jíž je kreativita. Představte si, že jste malíř nebo jiný  opravdový umělec, a někdo (nebo váš vlastní pochybný úzus)  by vás nutil namalovat a dokončit každý den jeden obraz. To je  na hlavu. Po pár dnech se kvalita té práce zcela jistě vyčerpá,  sníží. A sám umělec se pak musí zákonitě cítit ponížený. Takový  přístup je proti přírodě. Umělecká tvorba je intuitivní. Já třeba  někdy za den napíšu 10 písní. A byť jsem, myslím, v práci velmi  disciplinovaný, pak půl roku nic kloudného nesložím.“
Takhle reagoval velepracovitý multiinstrumentalista Casey  Crescenzo, zakladatel a hlavní persona bandu Dear Hunter, na  všetečnou otázku, zda 36 skladeb není megalomansky mnoho  a jestli vůbec něco hodil do koše. To bylo v červenci 2011 při  tiskovce k vydání souboru 9 EP o 144 minutách pod souhrnným  názvem The Color Spectrum. Lehce poučený laik sezná, že každá  z EP (vždy o čtyřech skladbách) rovná se jedna základní barva ze  škály, již zaznamenává lidské oko – černá, rudá, oranžová, žlutá,  zelená, modrá, fialová, indigo a bílá. Při poslechu celé koncepční  soupravy The Color Spectrum není nadbytečná ani nota. Naopak,  když si pustíte okleštěnou 42minutovou verzi, vydanou o pár  měsíců později na CD, nějak vám tam cosi schází.
Pravda, co do objemu nahraných věcí je Crescenzo podepsán  pod úctyhodným množstvím 111 skladeb za pouhých 10 let  tvorby a může tak směle soupeřit i s takovým multiautorským  Neilem Youngem. Ovšem některé Youngovy věci jsou spolu klidně  zaměnitelné (neboť jsou stylově jinde a ryzí písničkářství je přeci  jen harmonicky omezenější, jde jen o množství), Crescenzovy  jsou naopak každá unikátní a stavebně pestřejší. Přeci jen je,  coby ročník 1983, v tom největším rozletu.
Casey měl z čeho brát inspiraci pro své bohatě až symfonicky  orchestrované a v dobrém slova smyslu i složité písně: „Vyrůstal  jsem v malém domě v Providence (Rhode Island), kde pořád  zněla klasická hudba. Mí rodiče hráli ve filharmonii a každý den  hodiny a hodiny cvičili své nástrojové party. Dlouho jsem k téhle  vážné hudbě cítil jakousi posvátnou úctu, možná i něco jako  strach. Byla to hudba dospělých. Děti kolem mě vůbec nechápaly,  co moji rodiče dělají za tajemnou práci.“ Sám studoval klasickou  kytaru, zpěv a klavír na konzervatoři v Bostonu. Tam ve svých  dvaceti dostal lano od progresivistů The Receiving End of Sirens  (TREOS) coby náhrada za zpěváka, nespolehlivého a mocně  chlastajícího Bena Portykuse. S TREOS Casey nahrál stejnojmenné  EP (2004) a v roce 2005 jejich albový debut Between the Heart  and the Synapse, kde už si navrch ke zpěvu přibral kytaru,  Rhodes piano, elektrický sitár, několik dechových nástrojů a  spolupodílel se na mixu i produkci. Současně v domácím studiu  začal nahrávat vlastní skladby. To v TREOS nehodlali akceptovat,  takže se rozloučili a Crescenzo se jal stavět vlastní band The Dear  Hunter. Název je prý jemnou slovní hříčkou a zároveň poctou  filmu Lovec jelenů (The Deer Hunter, 1978).

ČTYŘI SKUTKY
hunter2
Jakmile se zbavil okovů „pouhého člena kapely“ a stal se na plný  úvazek sám sobě šéfem, začaly z něj hudební nápady stříkat  všemi póry. V roce 2006 vydává pod hlavičkou Dear Hunter první  osmiskladbové album Act I: The Lake South, the River North.  V době, kdy koncepční projekty v hudebním šoubyznysu byly  přes tři dekády out, přišel Crescenzo s jasným a dlouhodobým  záměrem právě koncepčních alb. Jak hudebně, tak narativně.  Nevědomé vědomí holt rozumem neobelžeš. V prenatálu i celé  dětství kolem sebe slýchával klasiku. Své koncepty ovšem  postavil na písňové formě. Ono první album – ještě nenápadně  krátké o 39 minutách – přijala kritika se všeobecným potleskem.  „Běžné“ posluchačské veřejnosti to ale zprvu příliš nevonělo.  A to právě díky osobitému stylu složitě harmonicky i rytmicky  stavěných písní. I dobrá věc si musí časem „sednout“.
Širší publikum si sedlo na zadek hned následný rok  s pokračovatelským albem Act II: The Meaning of, and All  Things Regarding Ms. Leading. Krom toho, že Dear Hunter začali  koncertovat, tudíž se váhavý divák mohl na vlastní oči i uši  přesvědčit, nakolik je kapela živý a zdravím kypící věrohodný  organismus, byl opus Act II opravdovou meganáloží (79 minut)  skvělých písní s takovou pestrostí, za niž by lecjaká kapela dala  bůhvíco.
Jen o dva roky později pracovně nakopnutý Crescenzo přišel  s další částí svých „Skutků“ na albu Act III: Life and Death. Aby  nedošlo k nedorozumění – všechna alba „Skutků“, tedy Acts čili  dějství, jsou cíleně zamýšleným konceptem i co do příběhové  stránky textů. „Mám to podobně jako spisovatel, který v první  knize otevře poměrně zapeklitý příběh. Jedna kniha ale nestačí,  protože dochází k transformaci děje a obsazení. Můj záměr byl  od počátku stejný, jen pořád netuším, kolik dějství ten příběh  bude mít.“
Act I je ve zkratce o napjatě silném vztahu matky a syna  – narození, trpkém životě a náhlém tragickém úmrtí chlapce,  přezdívaného Dear Hunter, kde děj je zasazen do počátku 20.  století. I hudba je postromanticky rozbořená, byť na půdorysu  rockového bandu s občasnými prolnutími dechové či smyčcové  sekce. Dějství druhé až absurdně láme architekturu času  a hudebních barev. Tady zvíme, že ona milující matka byla  prostitutka (aby syna uživila), jež nakonec velmi tajemně a  dramaticky „zařídí“, že s ní vlastní syn přijde o panictví. Třetí  dějství, Act III: Life and Death (2009), by mohlo být zdánlivým  završením „Skutků“ celé příběhové mozaiky Caseyho Crescenza,  neboť se dostáváme ke shrnutí životní cesty a vysvětlení  smrtelné zápletky chlapce jménem Dear Hunter. Co do narativní  klenby by to jistě dostačovalo. Nikoli ovšem co do příběhu  hudebního.
Před čtvrtým dějstvím Act IV: Rebirth and Reprise (2015) se  Crescenzo opravdu neflákal. Nahrál výše zmíněný epos The Color  Spectrum (2011), nádherné koncertní provedení vyšlo na DVD  v roce 2013 a stejný rok jediné nekoncepční album Migrant. To  je výtečná práce Caseyho Crescenza v čiré písničkářské formě.  Transparentnější, osobnější, intimní, ne toliko monumentální  jako Acts či Colors. „Skládal jsem jen u klavíru. Byla to vědomá  výzva – stavět pouze na několika tónech, dostat ohnisko písně  do jednoduché melodie. Bez dvojhlasů, mnohohlasů, bez desítek  nástrojů.“ Krásná deska. Jenže…

SYMFONIE JAKO PŘIROZENÝ VÝVOJ
Jenže v roce 2014 si Crescenzo splnil dávný sen. Na platformě  PledgeMusic se mu během týdne podařilo od fanoušků vybrat  prostředky na realizaci čtyřvěté symfonie Amour & Attrition,  kterou v listopadu téhož roku mohl nahrát s Brněnskou  filharmonií pod taktovkou zkušeného Mikela Tomse v sále  Besedního domu. „Slyšet svou hudbu hrát nádherný velký  orchestr v 250 let starém koncertním sále bylo více než sen.“  Zdaleka nebyl jediným rockerem, který zatoužil zrealizovat své  ego na poli vážné hudby. Povětšinou však vznikl jakýsi kočkopes  elektrického bandu se symfoňákem, mix písňové stavby a plochy  orchestru. Crescenzo šel ryze klasickou cestou. Využívá pouze  tradiční nástroje širokého orchestru a neplete do nahrávky  žádnou elektřinu nebo snad ambientní pasáže. A je to jen dobře.  Symfonie je jiná disciplína. Smyčce, dechy, klavír a tympány  v různých, tu burcujících, tu poklidných variacích udávají  barvy všech čtyř vět. Byť nám občas téma může připomenout  Gershwina, Coplanda, Debussyho nebo filmová score 40. let,  vůbec to nevadí. Ani jako skladatel vážné hudby by se Crescenzo  neztratil.
Pro mne osobně zůstává nejlepším počinem loňské Act  IV: Rebirth and Reprise. Tak pestrá a invenční hudba se jen tak  nevydaří. Z nahrávky je cítit až euforická radost všech muzikantů  a zároveň musíme smekat před tou obrovskou porcí dobré  práce. A navrch nesamozřejmé unikum – každý z Acts je od sebe  hudebně i dramaticky velmi dobře rozpoznatelný. Je třeba se  připravit na 9. září, kdy můžeme čekat další dějství Act V: Hymns  with the Devil in Confessional.

Přidat komentář