Výstižný úvod do umění tuniské producentky a LGBT aktivistky obstará pařížský koncert zpřístupněný na YouTube. Prsty s kovovými náprstky bubnuje na ozvučenou dřevěnou lavici s odkladačem na pera, kde chybí snad už jen kalamář. Noří se do přednatočených skladeb, v přímém přenosu je dotváří a kvílivě u toho zpívá. Odkrývá podobnost mezi léčivým tranzem stambeli a klubovou elektronikou, považovanou producenty z tuniského kolektivu Arabstazy svým způsobem také za rituál. Kolektiv, do kterého Deena zpočátku patřila, má sice základnu ve francouzském Lyonu, kde sídlí label Shouka, úplně všechno, co od Tunisanů slyšíme, si ovšem udržuje hluboké vazby s domovinou, na jejíž tradice jsou po letech tápání a kmitání mezi technem a house napojeni, a tím pádem snad poprvé mohou čelit marocké, alžírské a egyptské dominanci.
U Deenny, vnímající podle svých slov hudbu instinktivně, jde o avantgardní taneční hudbu. Tím se ale chlubí nejeden producent a přitom do nás pálí odlidštěné techno. Ne tak ona: pracuje s vrstvenými melodiemi v modu blízkovýchodních maqamů, se syntezátory buduje zvukové, řekněme až artrockové plochy, které nechává přeznívat i zvolna ambientně doznívat. Do bass music zanáší arabštinou modulovaný hlas a impulsivně mění rytmickou i náladovou intenzitu beatů, odvozených od stambeli a hry na darbouku. Připadá si prý jako hackerka: vlamuje se totiž také do rytmicky zběsilé svatební hudby mahraganat a městského písňového žánru shaabi, charakterizující egyptská předměstí, a bere si jejich nakažlivou energii. Je to velmi, velmi sofistikované, ovšem nepřekombinované a slastně nepředvídatelné. Tahle hudba nám hodlá něco důležitého sdělit, ne jen uvést do taneční euforie, o což se Deena v protestně-apelujících textech naléhavě snaží. K dokonalosti alba, bez debat portálu ke hvězdnosti a pojmenovaného po tuniské hoře Djebel Ressas, přispěli producent Khalil Epi a blízká spolupracovnice Björk, egyptská zvuková inženýrka Heba Kadry.
Jiří Moravčík