Dělám všechno podle svého

Třídit jazzové styly podle nástrojů je ošidné, vezměme to tedy spíš jako výzvu k diskusi. Mají housle v jazzové tvorbě nějakou specifickou roli? Třeba díky tomu že jsou víc propojené s lokálními, či chcete-li etnickými styly, na rozdíl od modernějších nástrojů jako klavír nebo saxofon? Housle skutečně v mnoha případech fungují jako koření, které výsledný recept obohacuje o chuť regionu. I když polský jazzman ADAM BAŁDYCH tuto teorii nepotvrzuje v nějaké prvoplánové rovině, i jemu housle slouží jako odrazový můstek k průniku do oblastí daleko za běžně vnímanými stylovými hranicemi.

 

 

 

Ve svých třiatřiceti letech patří k výrazným postavám polské scény a vydal celkem šest alb u renomované německé značky ACT. Poslední z nich, Sacrum Profanum, nabízí řadu inspirativních žánrových či historických odkazů. Mezi autory vidíme středověkou vizionářku Hildegard von Bingen i rusko-tatarskou skladatelku Sofii Gubaidulinu. Ta strávila podobně jako Arvo Pärt podstatnou část svého života v sevření komunistické cenzury tehdejšího Sovětského svazu, a podobně jako on zvolila spiritualitu jako konstruktivní cestu úniku.

Jak jste si vlastně vybral housle jako nástroj a jazz jako žánr?

Dědeček byl houslista, sestra se učila zpěv a navrhla mi, abych s ní chodil do hudební školy a učil se na housle. To mi bylo devět let. První roky s tímto nástrojem jsou vždycky těžké, a ve spojení s klasikou je to hodně tvrdá disciplina. Když jsem později objevil jazz, ta zátěž zázrakem zmizela, ukázalo mi to kudy dál. Nasadil jsem všechny síly, abych housle zvládl a stal se hudebníkem.

Ve vašich sólech je slyšet spousta ornamentů, které mají původ ve stylech z Balkánu anebo v klezmeru. Jsou to přímé inspirace?

Používám ornamenty, které pocházejí z polské lidové tradice, a ta je se styly, na které se ptáte, propojená. Samozřejmě se inspiruji i tradicemi odjinud. V mládí jsem hrával ve folklorní kapele, cestovali jsme po celém světě, a přitom slyšeli nejrůznější hudební tradice. Pro mě to byly důležité objevy a uplatnil jsem je později, kdy jsem s houslemi hledal cestu dál mimo rámec běžné rutiny. Chtěl jsem svůj styl rozšířit o věci, které jazzmani obvykle nehrají.

Zmínil jste se o dědečkovi. Z které části Polska pocházel?

Z východu, Polesie se to jmenuje polsky, tedy z části, kterou po válce zabral Sovětský svaz. Teď je to Bílá Rus a Ukrajina. Prarodiče byli odsunuti. Já to vnímám tak, že moje kořeny jsou nejen směrem na východ, ale možná i na jih.

 

Když se podíváme nejen na název posledního alba Sacrum Profanum, ale i na skladby, je tam silný spirituální náboj. Hildegrad von Bingen, starý polský zpěv Bogurodzica, Sofia Gubaidulina. Ta si během sovětské éry vytvářela tvůrčí identitu orientací na spiritualitu, jiným příkladem je Arvo Pärt.

Ano, spiritualita byla pro mě vždy důležitá, jak v osobní rovině, tak i v hudbě. Navíc vím, jak je důležitá v dnešní době, kdy je potřeba se zastavit, ztišit se a obrátit se dovnitř.

Má to vztah i k vašemu osobnímu vyznání?

Jsem katolík, a zrovna Arvo Pärta hodně poslouchám, on i Sofia Gubaidulina komponují navzájem odlišně, ale společnou mají právě inspiraci ve spiritualitě. Jinými slovy, i když čerpáte ze stejného pramene, vyjádřit to můžete mnoha způsoby.

 

Od Hildegrad von Bingen jste čerpal už na dřívějším albu The New Tradition. Nejedná se náhodou o odkaz na historicky významný polský festival Nowa Tradycja?

Nesouvisí to s festivalem, ale s mými představami o jazzu. Album jsem natáčel s izraelským pianistou Yaronem Hermanem, celý ten proces trval tři roky. Oba jsme se tehdy snažili zjistit, co je jeho tradice a co moje, a co máme vlastně společného.

A pak je tu ten typicky polský vztah k jazzu, který je silnou součástí vaší kultury. Jiní si to možná tolik neuvědomují, ale skvěle to vyjádřil Paweł Pawlikowski ve svém filmu Ida, kde polská skupina hraje Coltranea tak dobře, že to potencionální jeptišku Idu přiměje zrevidovat své plány na život v klášteře. Je jazz jako hudební jazyk pro Poláky něčím skutečně silnějším než pro ostatní národy? Není pro vás jako jazzmana tedy privilegiem, že pocházíte z Polska?

My Poláci jsme tak silně a po tolik let bojovali o svoji svobodu, že v hloubi našich srdcí, tehdy i o generaci později, potřebujeme stále tu touhu po svobodě vyjádřit. Ta touha je permanentní a prochází testem v každodenním životě. Třeba zrovna teď, když jsou tendence omezovat svobodu i zevnitř Polska.

Takže, jazz je pro vás i dnes jazykem svobody, podobně jako to bylo po několik generací i v Československu.

Přesně tak. Když jsem hrál na začátku klasiku, hudbu zafixovanou do zápisu, vnímal jsem to jako zásadní omezení téhle svobody. Vždyť i v historii evropské hudby se improvizovalo, zápis jen zachycoval jeden z možných výsledků improvizace. Proto jsem zápis vnímal jako limitující faktor. A věděl jsem, že nejprve musím poznat sám sebe, a teprve potom mohu sáhnout na hudbu někoho jiného. Proniknout bariérou, vytvořenou fixací na jednu z mnoha alternativních vyznění a vyjádřit myšlenku autora vlastními prostředky.

 

Ve vašich tiskových materiálech čtu, že vás vyloučili z hudební školy, je to pravda?

Ano. Když jsem hrál Bacha, tak jsem improvizoval. To bylo nad rámec učebních osnov. Přitom jsme všichni věděli, že i Bach improvizoval, ale jaksi to nepasovalo systému výuky. Musel jsem se tedy rozhodnout. Výsledkem bylo, že jsem začal studovat na jazzovém oddělení konzervatoře, kde jsem získal pověst rebela vůči klasické hudbě. Dodnes se snažím dokázat, že evropskou klasiku lze hrát i jinak, než bylo zatím zvykem.

Na vašem posledním albu je skladba Miracle of ʼ87, je za tím názvem nějaký příběh?

Roku 1987 se narodil můj bratr. Předčasně zemřel před třemi roky, a věnoval jsem mu své předchozí album. Tehdy mi zbyla skladba, která tam nepasovala, věděl jsem, že patří jinam, a přesně odpovídá spirituálnímu zaměření mého posledního alba. Příklad toho, když napíšete skladbu, která zapadne do něčeho, co teprve přijde.

Řada posluchačů, kteří respektují vaši hudbu, je poněkud v rozpacích z vaší pódiové show. Vaše patetická gesta podle nich vaši hudbu degradují. Jak byste na takovouhle kritiku odpověděl?

Vyjadřuju jen své pocity, ty jsou součástí mé osobnosti, mnoha lidem se to líbí, jiným to naopak nesedí. Na pódiu reprezentuji sám sebe a tímto druhem kritiky se nenechám omezovat. Dělám vše podle svého, pro mě jsou to momenty intimity, chci obecenstvo vtáhnout do svého světa, volba prostředků je čistě na mně. I když to třeba někomu vadí, vnímám to pořád jako pozitivní aspekt.

Mezi nástroji, s nimiž jste nahrál CD, jsou i renesanční housle. V čem se liší od dnešních?

Konstrukce houslí procházela změnami, renesanční housle mají struny ze střev a jsou laděny níž než dnešní housle, je to něco mezi houslemi a violou. Nemají ale žádné přídavné rezonanční struny, na rozdíl od jiného historického nástroje, což je viola del amore, která bývá díky těm rezonančním strunám označována jako „sitar Západu“.

A co třeba indické housle jako sarangi, nelákaly vás?

Ne, ale někdy hraju na housle, jejichž zvuk zesiluje trumpeta, to je původně rumunský nástroj, natáčel jsem s tím hudbu pro film a možná jej použiju na nějakém dalším albu.

Pro mnohé polské hudebníky je důležitá identifikace s židovskými kořeny – a to i pro ty, kteří se dlouho domnívali, že s židovstvím nemají nic společného. Prošel jste něčím podobným?

Nemám sice židovské kořeny, ale pocházím z části Polska, kde byl tavící kotlík mnoha kultur: Romové, Ukrajinci, Židé, Němci, takže možná tudy se do mě ten mix dostal.

Máte nějaké favority v jazzu, doma či ve světě?

Poslouchám hudbu z tak široké oblasti, žánrově i zeměpisně, že je těžké říct jen pár jmen. Minulý měsíc to byla klasická hudba anebo hodně staré jazzové nahrávky, třeba Charlie Parker. Vracel jsem se do jazzové historie, bylo to hodně povznášející.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *