Nick Kent byl jedním z lidí, kteří v sedmdesátých letech pomáhali měnit rockovou žurnalistiku, i když bohužel jen načas, protože hudební novinařina se v posledních letech opět mění ve služku, která má jen za úkol propagovat produkty hudebního průmyslu.
Kent patřil k těm, kteří se snažili demaskovat hédonistický svět rockových hvězd a ukázat je jako egoistické lidi z masa a kostí, s nekonečnými problémy a stresy způsobenými vyčerpávajícím stylem života a strachem, že už vyčerpaly svých patnáct minut slávy. Jeho brilantní investigativní reportáže o Led Zeppelin, Rolling Stones, Iggym Popovi, Sydu Barrettovi a zejména Beach Boys přiblížila kniha Těžkej nářez. Reportáže ale představují jen střípky, jimž chybí pevný rámec.
Ten nabízí jeho další kniha Apatie k ďáblu (Maťa 2013) shrnující celá sedmdesátá léta, dobu, kdy naivní hippieovské ideály všeobecné lásky vystřídal neronovský hédonismus a cynický sebestředný egoismus rockových hvězd, než vše rozežraly drogy a smetl punk. Pohled na hudební scénu a do jejího zákulisí se mísí s Kentovou osobní výpovědí. Autor popisuje, jak ho postupně rozkládaly drogy, až skončil ve squatech vedle Sida a Nancy, u nichž nechápe, jak se mohli stát punkovými Romeem a Julií, a soustředil se jen na to, jak sehnat další dávku.
Kent se v Apatii ukazuje nejen jako nelítostný demytizátor, jemuž se daří odhalit prázdnou nabubřelost mnohých stylů i kapel, jako jsou Jethro Tull, Queen či Eagles, ale přibližuje i to, jak ho některé skupiny dokázaly nadchnout. Českému čtenáři-pamětníkovi evokuje časy, kdy objevoval stejné kapely jako on, byť se zpožděním daným životem za železnou oponou, navíc bez možnosti je vidět živě. Připomene si okouzlení z Bowieho a Roxy Music, sílu Led Zeppelin, a hlavně strhující atak „nebezpečných“ kapel, jakými byli Rolling Stones, později Stooges a ještě po nich Sex Pistols.
Kent, který chvíli dokonce se Sex Pistols hrál, demaskuje punkový mýtus. Zmiňuje, že ono propagované zavržení konvencí a odmítnutí učit se hrát na nástroje většinou vedlo k neposlouchatelnému diletantismu. Ukazuje také, jakou roli hráli u vzniku punku manipulátorští manažeři včele s Malcolmem McLarenem, který podle něj zdaleka nebyl takovým vševědoucím guru, jak o sobě později prohlašoval a mnohdy se na scéně neorientoval. Ukazuje také, jak na scéně eskalovalo násilí související se skandály, které pomáhalo připoutat pozornost médií ke scéně a jehož obětí se také sám stál. Popsal, jak ho v punkovém klubu 100 napadal a zranil Sid Vicous řetězem, což McLaren využil k posílení ikonoklastického kultu Pistolí a Kent se v následujících měsících stal fackovacím panákem. V tu chvíli ale u Kenta, který jinak má pravdu, že si staří punkeři nástup nového stylu idealizují a vzhledem k množství špatného speedu si to sotva mohou pamatovat, projevuje ublíženost, když má pocit, že se stal terčem útoku neprávem, protože on přece vždy prosazoval Iggyho. Zapomíná však, že se současně dobře znal se Stouny i Zeppeliny, a že sám stejně nemilosrdně odmítal hvězdy z doby, kdy sám dospíval. Sám přitom píše, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti, a že se slabými neměl nikdo slitování.
Knížka je nejslabší v místech, kdy Kent píše o sobě. Chybí mu odstup, bolestně vnímá změny v redakci NME a své propuštění, a stále trpí tím, jak se k němu chovala Chrissie Hynde, když se s ním rozešla.
Na knize se podepsala i prohlubující se závislost na drogách, protože postupně celkový pohled na scénu nabízený v prvních letech nahradil jen kaleidoskop osobních pohledů, kdy Kent občas nepochopitelně některé klíčové postavy odmázl, třeba Briana Ena, s nímž dokonce nahrával. Většina tvorby, která se vymyká písňovému formátu a nestojí na energii, mu není blízká. Sice jej zaujali Can, ale PIL se mu už nelíbili. Sám přiznává i vlastní omyly, že mu zpočátku nedošla síla Joy Division. Záhy ale ocenil Elvise Costella.
V popisu závislosti je velmi upřímný, jenomže zpovědí narkomanů tu už bylo tolik a lepších, počínaje Thomasem de Quincym až po Burroughsova Feťáka, že mnoho nového nepřináší. Kent dokola popisuje život feťáka, který se nakonec redukuje jen na potřebu sehnat drogu, jenomže se mu nevede to, co dokázal ve svých nejlepších investigativních článcích – vystihnout na jednom dvou příkladech podstatu.
