Indonéský kytarista Dewa Budjana si už vydobyl takové mezinárodní renomé, že si může na své počiny vybírat za spoluhráče (ne jen tak) ledaskoho. Volba padla tentokrát na klávesistu Jordana Rudesse z Dream Theatre, Marca Minnemanna (mimo jiné spolupracovníka Stevena Wilsona, Joea Satrianiho nebo Adriana Belewa) a v neposlední řadě na pouze dvaadvacetiletou (ale také již světově proslavenou zejména díky spolupráci se Stevem Vaiem) indickou baskytaristku Mohini Dey, která má přes svůj věk (pravda, pravidelně začala vystupovat ve třinácti) velice vytříbený osobitý styl.
Už výběr základní sestavy naznačuje, že se Dewa rozhodl tentokrát poněkud přitvrdit a vážky na jazzrockové fúzi vychýlit blíže k rocku. To pochopitelně ještě víc umocnil hvězdný host, jímž je zpívající John Frusciante, bývalý kytarista Red Hot Chilli Peppers, který napsal i úvodní a závěrečnou píseň, což je rarita, neboť je jinak na svých albech vždy výhradním autorem sám Budjana. V nich už ovšem vlastně o žádnou fusion nejde, je to čistý baladicky laděný postrock malinko jakoby řízlý soulem, který povyšuje hlavně interpretace špičkových hráčů. Hudby své domoviny se dotkl Budjana tentokrát spíš jen okrajově ve skladbě Hyang Giri, kde hostuje javánská zpěvačka a druhdy slavná komediální herečka Soimah Pancawati a zlehka ho dobarvuje gamelanová sekce. Další asijské ozvláštnění pak představuje rytmický zpěv konnakol, jehož se ujala v kompozici Queen Kanya bravurně Mohini, jejíž basové kejkle si můžete nejlépe užít v titulní skladbě, ale prostupují napříč celým albem. Třetím hostem je pak „veterán fusion“, kytarista Mike Stern, který si vystřihl „žánrové“ sólo v kusu ILW.
Mahandini je sice říznější než Budjanovy předešlé opusy, ale protagonista tu nezapře svůj cit pro lyrično a rozhodně netlačí na pilu, vše pojímá s lehkostí sobě vlastní. I razantní pasáže navozují spíš pocit pohody a přes všechny rytmické zvraty jde spíš o poklidný hudební proud.
Moonjune Records, 2018, 48:26