Když v roce 1979 DG 307 nazkoušeli a nahráli v bytě manželů Jonákových dva pořady, Dar stinum a Pták utrženej ze řetězu, a oba také jednou jedinkrát odehráli, ani ve snu by je nenapadlo, že pětačtyřicet let poté vyjdou na čtyřech vinylech, po dvou modrých a blankytných, s obsáhlou brožurou obsahující faksimile Zajíčkovy sbírky Úlomky skal a Jirousovy eseje, kompletní texty, spoustu dobových fotografií a také studii Petra Ference, a to vše ve výtvarně pojaté krabici. Nemluvě o vynikajícím zvuku (ano, Ondřej Ježek). Vskutku vymazlený počin! Možná tohle juchání nemá v hudební recenzi co dělat, budiž! Ale… Hudba, již tehdy početný – devítihlavý – soubor provedl, byla na míle daleko dřevním „hlavsovským“ DG, pryč byly brutální prvoplánové zvukové ataky (viz dvojdisk Historie hysterie), hudba byla celkově propracovanější, a to i aranžérsky – stačí se podívat na soupis použitých nástrojů. Celkově byla niternější, i nadále hledající, místo v pásmu měly skladby jako čtrnáctiminutová Dis, hraničící se soudobou komorní hudbou nebo hypnoticky minimalistická Opustil mě anděl, některé skladby měly až písňovou formu, jako třeba rozverně jarmareční Zvěstovatel smrti nebo Lidi krve či Řeka citu. Čtyřminutové Mlčení potvrzuje posun DG 307: začíná basovým motivem, nad nímž se střídá Zajíčkův hlas s druhým mužským hlasem, přidávají se bicí, ovšem po chvějivém předělu slyšíme hlas Jany Jonákové, střídající meditativní polohy s extatickými. Mozaika je až kánon. Čtrnáctiminutové Kostěný ráje opět souzní se soudobou hudbou, a kdyby ji dnes hrál Agon či Orchestr Berg, bylo by to zcela ústrojné. Pořad Pták utrženej ze řetězu pokračoval v hledačské cestě („posuň hranice –: uvidíš, kolik čistýho vzduchu vnikne do plic“), jen se zdá, jako by se Zajíček, coby výhradní textař, či spíše básník, ještě více nořil do vlastního nitra. Však také v Úlomcích skal napsal: „lámat skály – skládat tyto úlomky“. A také o tom to je.