Mezi lety 2015 a 2020 vznikla tři studiová alba – dokumenty hudebního vývoje německého autora a producenta Sebastiana Lee Philippa v (nejen) elektronickém projektu Die Wilde Jagd s kolegou Ralfem Beckem. Coby mezihru před letošním ophio vydali loni pro festival Roadburn dlouhou kompozici Atem. Zatímco první věci bylo možno řadit, dejme tomu, ke kříženci krautrocku s pramátí expetimentální elektroniky, letmo i synth-avant popu, trojka Haut (2020) předkládá o dost jinou kávu. Zavoní už z dálky, sliny se sbíhají, aniž spatříte číšníka s objednaným šálkem. Jistě to je více přidanými živými elementy – kytara, bicí (výtečně fungující Ran Levari), hlasy živých lidí. À propos, tady se Sebastian Lee Philipp naplno vyjevil jako básník, a na novém albu to stvrzuje.
Z Ein Anfang (Začátek) s jemnou eskalací děsivě krásných šumů syntezátorů v duté hučení, zvuků v pozadí: řinčení stavebních tyčí i zvonkohrou, simulujími pocity bezmyšlenkovitého procházení každodenním životem, vylne titulní věc. Přenádherná, velebná polozpěvná-polodeklamovaná píseň/báseň. Kytara, sykání, smyky po strunách, klapání à la tlesky rukou à la buskerské podupování, proplňování, stupňování pak smyčcem cellistky a vokalistky Lih Qun Wong. Vypráví příběh jedince, který uvízl v opakující se životní smyčce „Ophio, chceš si se mnou vyměnit místo?“. Pak desetiminutová instrumentální Perseveranz s podprahovým prskáním, praskáním statické elekřiny snad tisíců mikroblesků hutní a svým paleolitickým rytmem, zatím více tušeným, otevřeně vyjeveným ve vrcholné písni-skladbě alba In Wonnenhieben (volně přeloženo asi Citové třeštění). Philipp si jako textař-básník nádherně hraje s variováním slov, jejich zažitých významů a nově básnivě uchopených. O rozostření začátku a konce v dobrém i špatném strhujícím. Skladby tvoří koncentrát, v němž má každý zvuk svou funkci a prostor, svázané hlasy se stávají stejnou měrou dominantou, dronem i šepotem. Outro končí slovy „Pohltí tě to, pevně přitáhne“.