S Oskarem Törökem (nejen) o platinové desce, poezii a honorářích

„Přiznám se, že až v poslední době začínám vnímat, že lidé zpívají nějaká slova s významem. Hudba u mě vždycky byla na prvním místě,“ řekl před několika lety v jednom rozhovoru trumpetista Oskar Török. V roce 2016 se však překvapivě na albu Nononononininini skupiny Vertigo představil jako zpěvák, interpret zhudebněné poezie. Jednu píseň přinesl i na nové album, které natočil v triu s Vítem Křišťanem a Jiřím Slavíkem. Tím však zdaleka nekončí výčet zajímavých aktivit slovenského hudebníka, který působí současně na české a polské (nejen) jazzové scéně.

 

Oskare, zaznamenal jsem, že jste s polským Wojtek Mazolewski Quintetem n

 

edávno získali platinovou desku…

Ano, dostali jsme ji za album Polka, které vyšlo před čtyřmi lety. U tohoto alba jsme velmi rychle dosáhli na zlatou desku a teď už je to tedy i platina. Ale mezitím jsme v roce 2016 vydali album Chaos pełen idei, za které už také máme zlatou desku.

 

Co pro tebe jako pro muzikanta, který se pohybuje v takzvaných menšinových žánrech, takový komerční úspěch znamená? Vždyť se pohybuješ v prostředí, kde se s vysokými prodeji nosičů nedá moc počítat.

 

Wojtek je velmi šikovný člověk a všechen ten úspěch je díky němu. Ale to, co hrajeme, není jiný žánr než to, čemu se věnuju tady. My jsme klasické jazzové kvinteto, ale máme široký záběr. Hrajeme všechno od free jazzu až po reggae, punk nebo metal, samozřejmě v rámci možností akustického jazzového kvinteta.

 

Jak se tedy stane, že kapela tohoto typu dosáhne na platinovou desku?

To je hlavně tím Polskem. Tam jsou lidé zvyklí na podobnou hudbu chodit. To ale zároveň neznamená, že když hraju jazz, stačí přijít do Polska, a bude to v pohodě. Wojtek vkládá neskutečné množství energie do všeho, co děláme, a to včetně propagace. Snaží se, aby o nás lidé slyšeli a abychom byli vidět, velmi se o to stará.

 

Dalo by se pak říct, že pro muzikanta je snazší hrát s Wojtkem než například s Vertigem?

To se tak nedá říct, ty kapely fungují úplně jiným způsobem. Wojtek má jasný plán, který u něj cítím od okamžiku, když jsem jej poprvé potkal, což už bude brzy snad deset let. V tom, co společně děláme, je tím pádem velmi cítit jasný cíl, směřování. U Vertiga je to jiné. My si prostě hrajeme, máme rádi hudbu, a navíc jsme v Česku… (smích) Takže je to jiná hudba, jiný přístup.

 

V čem je to tedy jiné hrát v Česku? Předpokládám, že jedním z problémů může být i to, že na malém teritoriu funguje příliš mnoho dobrých jazzových kapel.

 

I to může být problém, ale já bych viděl jako zásadnější to, že lidi u nás jazz moc nezajímá. Když hrajete náročnější hudbu, najde si vás jen pár jednotlivců. Vertigo začalo lidi zajímat o něco víc, když jsem začal v kapele zpívat. Ideál je tedy najít si zlatou střední cestu – ani příliš velký úlet, ani nasládlé kýčovité melodie. (smích)

 

Jak došlo k nápadu přinést do převážně instrumentálního Vertiga na album Nononononininini zhudebněné básně Ivana Kraska, básníka z počátku 20. století?

Ve mně to nějakou poslední dobu vřelo, ale vlastně si zpívám od malička, když hraju na klavír. Ale většinou to byly jen nějaké běhy pravou rukou, do toho zpěv „Tarara tiriri…“ a přitom jsem se tvářil jako Keith Jarrett. (smích) Nepoužíval jsem tedy žádné texty. K poezii jsem nikdy neměl vztah. Ale jednou mi kamarádka dala knížku s básněmi, já jsem si tu knížku položil na klavír, hrál jsem, jak to mám rád, a do toho jsem si zkusil zpívat ty texty. A tak jsem našel svůj vztah k poezii.

 

Vidíš, a na mě na albu Vertiga působíš jako zkušený zpěvák. Dokonce v tvém projevu cítím ohlasy některých velmi výrazných osobností slovenské hudby. Jaká byla tedy cesta od okamžiku, kdy sis uvědomil, že tě tyto konkrétní básně baví, k jejich konkrétní podobě na desce?

Když člověk sedí u klavíru a zpívá, postupně se objevuje výsledný tvar. To je jako u každé tvorby, není za tím žádný plán. Mně většinou plány nevycházejí. Prostě když je na to správná doba, děje se to. A jestli se ptáš na to, proč zrovna tato báseň a ne jiná… Dostal jsem celou sbírku od Ivana Kraska a některé básně, které jsem v ní našel, měly dobově podmíněné texty. Znělo by dnes divně, kdybych zpíval třeba o hornících. Přitom jsou to velmi dobré básně, rytmické, ale působily by zvláštně. Tak jsem vybral to, co se mi hodilo, ale už si hledám nějaké nové.

 

Jaká byla první reakce kolegů v kapele, když jsi zhudebněnou poezii přinesl na zkoušku?

Já jsem jim nejprve přinesl jiné básně, také od Ivana Kraska, které jsem nasadil na své starší skladby, které jsme ještě nikdy nevydali ani nenahráli. Ale to bylo takové divné, neprošlo to. Pak se dlouho nic nedělo. A když jsem pak přinesl tyto konkrétní skladby, spoluhráči říkali: „Bravo, konečně!“

 

Jedna z těchto dvou písní, Hej, se nyní objevila i na společném albu s pianistou Vítem Křišťanem a s kontrabasistou Jiřím Slavíkem. Jak se toto trio zformovalo?

To je hlavně Vítkova aktivita. Hrávali jsme spolu už dříve a on nyní navrhl právě toto trio. Já jsem se toho nejdříve ulekl, protože Jiřího Slavíka jsem znal jen z jeho někdejší ostré recenze na poslední koncert z cyklu Jazz na Hradě (na internetu dostupný článek z roku 2013 Jazzové vyvrcholení aneb co bude s jazzem bez pana prezidenta – pozn. aut.). Tak jsem si o něm vytvořil představu: To je ostrý pán, na toho pozor! Ale když jsme se pak potkali a zahráli si spolu, bylo to úplně v pohodě.

 

Počkej, ale předpokládám, že album Mateřština, za které Jiří dostal Anděla, znáš?

Jasně, to je jedna z mých nejoblíbenějších desek vůbec. Moc rád ji poslouchám.

 

Jirka se pohybuje na poměrně široké škále od náročnějšího jazzu až právě po hledání svých folklorních kořenů. Je tím pádem spolupráce s ním jiná než s jinými basisty?

Ano, toho si ostatně můžeš všimnout právě i na albu našeho tria. V jedné skladbě je folklor zřetelně cítit. Jirka je specifický člověk. Hraje na spoustu nástrojů, hudbě rozumí hodně do hloubky. Od takových kolegů je se co učit.

 

Proč jsi na triovou desku přispěl skladbou, kterou už známe od Vertiga?

Nic jiného zatím nemám, jen pár rozpracovaných nápadů, které jsem nestihl přinést do studia. A tak jsme udělali to, co už bylo připraveno.

 

Jinak album obsahuje především skladby Vítka Křišťana. Jsi v nich pouze interpretem, nebo jsi mohl zčásti ovlivnit, co hraješ?

Jsou to jeho skladby. Vítek napíše hotovou věc a pracujeme klasickým způsobem téma – improvizace. Ale je to především jeho práce.

 

Jak bys Vítka jako autora charakterizoval?

Baví mě, že má skoro vždy dobrou náladu, je energický, a to všechno se přenáší do jeho hudby. Ta je pak pěkná, milá, laskavá jako Vítek. (smích)

 

S triem budete hrát 23. března v Brně na JazzFestu. Máte naplánované další koncerty?

S tímto triem je toho zatím velmi málo. Nedávno jsem dostal nějakou nabídku, ale nelíbil se mi honorář. Poprosil jsem tedy o změnu a odpověď už mi nepřišla.

 

Stává se to často, že kvůli honoráři komunikace umlkne? Možná tím opět narážíme na stav jazzu v Česku…

Já nabídky obvykle nedostávám, většinou to zařizuje někdo jiný. Ale sám pro sebe jsem si řekl, že už to nechci dělat skoro zadarmo. Nedělám totiž nic jiného. Jen hraji, případně skládám, i když to teď o něco méně. To je moje práce a já se ji snažím dělat nejlépe, jak to umím. Není tedy čas třeba na nějaké vyučování a další aktivity. Veškerou energii dávám do hraní a také do cestování, které té energie mimochodem docela dost ubírá. Takže nějaký adekvátní honorář by byl na místě. Tak jsem si to sám pro sebe nastavil.

 

Nedávno se ke mně dostalo album Černý semestr z hudební školy La Škola, na kterém také hraješ na trubku. Jsou to pro mne velmi zajímavé písně. Jak ses k této spolupráci dostal?

Myslím, že mě oslovil autor písní Tomáš Fingerland, zkusili jsme to a mě to moc bavilo. On je také velmi milý, je uvolněný. A nejvíce na mě zapůsobilo, jak umí pracovat s lidmi, tedy s úplně malými lidmi – s dětmi. (smích) V tom je úplný čaroděj. Dětem se to, co dělá, velmi líbí. A pro mne jsou to jednoduché písně, ve kterých si mohu hrát, co chci. Příjemně se s ním pracuje.

 

Další klíčová kapitola tvé činnosti je deska At Home skupiny Čikori, jejíž současnou sestavu považuji za fantastickou. Čím tě spolupráce s Ivou Bittovou, Vladimírem Václavkem a Jaromírem Honzákem v jedné kapele naplňuje?

Je to velký zážitek, který se snad ani nedá popsat slovy. S takovými lidmi si zahraji moc rád, ale na to skutečně těžko hledám slova.

 

Vnímáš Ivu Bittovou více jako zpěvačku, hudebnici, autorku…?

Jako vynikajícího a dobrého člověka. Jako někoho, koho vždy rád vidím, na koho se těším. A když jsme spolu na pódiu, to už je potom magie.

 

Má pro tebe hraní s Čikori něco společného s jazzem, nebo je to úplně jiný hudební svět?

Je to dost jiný styl, ale je to zčásti podobné triu s Vítkem a Jirkou, možná kvůli tomu, že tam nejsou bicí. Ale já to nedokážu vyjádřit, já moc neumím o hudbě mluvit…

 

Bicí tedy vnímáš jako klíčový nástroj pro celkovou atmosféru?

Ano, od bubnů se to často odvíjí, bývá to určující. Ale nejen od jejich přítomnosti nebo nepřítomnosti v sestavě, ale i od osobnosti bubeníka. Někdy je to člověk, který sice hraje na bicí, ale není to primárně bubeník, ale prostě muzikant.

 

Momentálně nefunguje další tvoje kapela Sato-San To. Nemáš nějaký podobný projekt, ve kterém bys pracoval s elektronickou hudbou?

Nejblíže k tomu má Points-Rataj Quintet. Ale jinak mi elektronické projekty moc nechybí. Uvědomil jsem si, že mě nejvíc baví hrát si s přirozeným zvukem trubky a s tím, co dokáže bez elektronických vylepšení. Je tam ještě hodně co objevovat.

 

Co jsi objevil v poslední době?

Hlavně mám po mnoha letech nový nástroj. Koupil jsem si jej loni, ale chvilku trvalo, než jsem se s ním sehrál. A ani teď to ještě není úplně legrace. Míval jsem lehčí trubky, teď je to těžký nástroj, profesionální, a dovoluje mi věci, které mi předchozí nástroje neumožňovaly.

 

Pojďme si na závěr shrnout, jak teď vypadá tvůj hudební život. S kým nejčastěji hraješ?

Nejčastěji hrávám s Wojtkem Mazolewským, s Ivou Bittovou a s Vertigem, méně už s Vítkem, i když mě to s ním moc baví. Pak jsem součástí Concept Art Orchestra a také úplně nového Jazz Dock Orchestra. S Lubošem Soukupem hraju v jeho Points Septetu a také v už zmíněném projektu Points-Rataj Quintet. Loni vzniklo visegrádské kvarteto s Tomášem Liškou, s maďarským perkusionistou Andrásem Désem a s polským kytaristou Szymonem Mikou. V Polsku pak ještě dlouhodobě spolupracuji s pianistou Nikolou Kołodziejczykem, se kterým si minimálně jednou za rok zahrajeme na nějakém festivalu. Říkáme tomu Barok progresywny, používáme barokní nástroje a je to takové prolínání jazzu s barokní hudbou.

 

Mluvil jsi o cestování. Kam se letos chystáš?

Pořád cestuju hlavně do Polska, ale letos mě čeká Norsko, Německo, pravděpodobně Brazílie a s visegrádským kvartetem bychom měli jet do New Yorku. A zajímavý bude také 23. května koncert v Těšíně v rámci Festivalu bez hranic, který propojuje českou a polskou část města. Tam vystoupím s Leszkem Możdżerem a s Miroslavem Vitoušem.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *