Že v progrocku byl loňský rok co do objevnosti dosti jalový – bez progresivity, kdekdo z fanoušků ví a flinta šla hodem do žita. Teď z těch zahozených pušek vyjely nové mohutné šlahouny. Tenhle už z dálky nepřehlédnutelný, nepřeslyšitelný se svým druhým albem pětadvacetiletého Dominica Sandersona je velká věc. A nejde jen o fakt, že si nevymyslel nějaký hurámonstr název kapely, jak bývalo zvykem, ale že se normálně podepsal jménem. Protože si za tou hudbou-dílem stojí, neschovává se alibisticky za kapelu. To není sobectví. Má kolem sebe samozřejmě muzikanty až děsivě perfektní, souherné, a ví, co chce a jak.
Debutním Impermanence (2023) posadil laťku sakra vysoko. Sportovní terminologií řečeno ji s touhle letošní novotou Blazing Revelations o řád přeskočil v suchém triku s prstem v nose. Jasně, samozřejmě velká práce, dřina. Velká invence. Obrovský cit a muzikálnost. Leckdo Sandersonovi vyčítá stejnou až zaměnitelnou barvu hlasu, jakou míval Peter Hammill s Van Der Graaf Generator do půli 70. let, jenže hlas si nevyberete. Je ale fakt, že sám jsem se při poslechu nemohl ubránit čemusi, co jsem si pro sebe nazval novotvarem VDGG 3.0. Byť vstupní From the Weeping Cradle je s celokapelní jízdou rozfofrována vůdčím klavinetem a fenderpianem (Embiye Adalı), rytmicky (bicí Jacob Hackett, basa a housle Tristan Apperley), pak dramaticky spěšně klopýtavě i s frázovaným zpěvem žene skladbu s přídechy hammondek a mručícím mellotronem novotvarně pokřiveným crimsonovským prostorem. Faithless Folly je pak ještě víc fantaskně divadelně-hudební věcí, místy orchestrálně metalickou, rozlámanou jazzy trubačskými špíčky (tenor, alt, bariton saxy a flétny Andy Frizell), aby vplynula skoro v akustický (kytary D. Sanderson, perkuse Joshua Joyner) rituál křivd A Rite Of Wrongs. Čistě překrásná hudba. Lullaby For A Broken Dream s jemným intro, pak řezavá s hlasem zadřeným až pod nehty, klavírní údery, zlom, riff jazz běs a hymnus pro finále. Objev!