DONA ONETE: Banzeiro

Aktivních hudebních starců nad hrobem přibývá. Znovuobjevených i o své vůli rozhodnutých to na stará kolena zkusit. Jako třeba zpěvačka Dona z brazilské Amazonie. K pódiu ji přivezou na invalidním vozíku a publikem proběhne vlna lítosti: chudák stará paní, má tohle zapotřebí? Pánbůh s námi i s ní u dalšího agenturního výprodeje kariéry za zenitem. Pak Dona usedne na židli, spustí kapela rockem odchovaných mladíků, kterou silným chraplavým hlasem málem převálcuje a ke všemu skoro osmdesátiletá madam rozjede osobní koketní show, kdy není jasné, jestli flirtuje s vrstevníky nebo kluky s uhráky na nose a prvotní ustrnutí nad stařenkou bere za své. Rozjede se neuvěřitelně bujarý taneční „amazonský“ mejdan končící všude navlas stejně: uvědoměním si, jak je věk relativní veličina. Podobně to měli kluci z kapely: když za Donou přišli s nabídkou spolupráce, znali ji pouze z rádia a žili v domnění, že zazvoní u dveří daleko mladší paní a ne důchodkyně rozdávající energii.

Neměla to v životě lehké: zpívala sice odmala, manžel jí to však zatrhl a než se spolu po čtvrt století rozvedli, skládala do šuplíku a učila na základní škole dějepis. Ve volném čase se měnila v etnomuzikoložku: studovala hudební kultury Amazonie a natočila několik nahrávek pro rádio. Narodila se v malé obci pobřežního ostrova Marajó v regionu Pará, kde pomáhala zakládat dělnické odbory, nicméně po odchodu do důchodu se přestěhovala do města Belém, kde před setkáním s mladými muzikanty zpívala na výletní lodi. Ve třiasedmdesáti letech debutovala albem Feitiço Caboclo a pět let nato, v roce 2016, přišla s druhým Banzeiro. Evropské zpoždění, co se týká povědomí o ní – v Brazílii je už dávno považována za Grande Dame of Amazonian Song – dohnala letošním turné, zahrnujícím velké festivaly, včetně Womadu a Rudolstadtu.

Pro region Pará je charakteristický taneční styl carimbó: afro-evropsko-indiánská rytmická směs prošlá během století inovací z výhradně akustické hudby na zapojení saxofonů, kláves, elektrických kytar a zanesením cumbie, salsy, samby nebo karibského calypso. Dona své verzi říká carimbó chamegado: pro výraznější rozšíření o jamajské ska, blues, soul, rock a potřebu neomezovat se. Spoustu let seděla doma a u rádia snila o kariéře zpěvačky, a teď když se jí stala, nehodlá si zavírat dveře před dalšími vlivy i možnostmi. Na stará kolena zpívá, o čem chce sama, odborářské zarputilosti píchat do vosího hnízda se nezbavila: brojí za ochranu přírody, práv původních obyvatel pralesů a energicky rozpálená skladba Na Linha do Arco-Íris – „vykroč z duhy a buď tím čím jsi, vždyť nekradeš, nezabíjíš“ – je nekompromisní obhajobou komunity LGBT. Donou napsaná po sebevraždě dvacetiletého kluka, který se bál říct rodičům o své homosexualitě. No Sabor do Beijo varuje holky před hranicí mezi láskou a zneužitím a z Quando Eu Te Conheci naopak prýští Donino přesvědčení, že když vás přepadne sexuální touha, morálka ať jde k čertu: „Stala jsem se tvým vězněm a ve tvém těle našla všechno o čem jsem jen snila.

V klavírní bossa nově Sonhos de Adolescente Dona romanticko-melancholicky vzpomíná na mládí: „Snila jsem o básnících, malířích a Elvisi Presleym a pak realita všechny sny zabila.

Steskům Dony a dotvoření skladeb by se těžko dostalo dalekosáhlého slyšení bez nadupané kapely, přes zdánlivou valivost udávanou kytarami a dechy, pracující s lyrickými detaily a typicky brazilskou rytmickou pestrostí.

Pokud Doně nedojdou s ohledem na věk síly, na což to zatím nevypadá, berme to tak, že se o slovo přihlásila velmi výrazná amazonská zpěvačka a skladatelka, o které toho ještě hodně uslyšíme.  A jak se říká: když zavítá do vašeho města, neváhejte ani na vteřinu.

Mais Um Discos, 2017, 58:45

 

Přidat komentář