Jedním z nejlepších koncertů letošního festivalu v Boskovicích bylo pro mě vystoupení zpěvačky a violoncellistky Doroty Barové s kytaristou Miroslavem Chyškou v krásném prostředí boskovické synagogy. Už tehdy zaznělo několik Dorčiných nových písní z chystaného alba v českém jazyce, což je u této doposud převážně polsky zpívající písničkářky překvapivé. Album vyšlo na značce Animal Music před pár týdny a právě od něj a jazyka, ve kterém se na něm zpívá, jsme svoje povídání začali.
Všechny anotace k novému albu zdůrazňují, že na něm nezpíváš polsky, ale česky. Je pro tebe jazyk, kterým zpíváš, opravdu tak důležitý?
Je, protože každý jazyk má určitou barvu. Čeština je bezesporu krásná, ale já k ní mám obrovský respekt. Právě hlavně, co se týče zpívání a vymýšlení melodií, musím se snažit, aby mi v ní bylo tak komfortně jako v polštině. Dnešní hlavně mladí umělci češtinu různě lámou a pokřivují, aby jim to znělo, jak si představují, a aby se jim tam vešlo jejich sdělení. Já se snažím najít nějaký střed. Aby to neznělo úplně folkově, kdy prostě odzpíváš českou písničku s doprovodem nějakých akordů, ale aby v těch písních bylo nějaké „flow“ – to mi totiž polština umožňuje víc, protože je měkčí. U těch českých textů jsem vlastně na začátku, pracuji s jazykem s velkým respektem a pořád se to učím. Souvisí to i s tím, že vlastně zpívám zhudebněné básně. S tím mám zkušenost v polštině a s těmi českými texty jsem pracovala stejně, to znamená, že nechám báseň, aby mi sama určila svoji melodii a rytmus, aby si řekla, kam to má vést. Ve zhudebňování poezie je pro mě nejvíc Karel Vepřek, to je takový můj guru. Když jsem s ním dělala album zhudebněných básní Bohuslava Reynka, bylo krásně vidět, jak jsou ty verše na papíře, ty si je přečteš a vlastně pochopíš, jak to ten Karel jenom přirozeně vezme, obalí to tou krásnou hudbou, a podá ti to na stříbrném podnose. Velký respekt!
Cítíš, že v češtině zpíváš jinak než v polštině?
Myslím si, že ano…
Mně připadá tvůj hlas takový plnější, ale možná je to jen tím, jak jsou ty písničky složené…
Taky je možné, že mi věkem hlas už zhrubl… (smích)
To si nemyslím. Ale zajímalo by mě, jestli jazyk, ve kterém zpíváš, ovlivňuje i čistě hudební stránku písniček. Možná plácnu hloupost, ale nesouvisí to třeba s tím, že základ české lidové hudby je durový?
V tonalitě jsou tyhle nové písničky určitě jiné než dřív. Ale možná to souvisí s tím, že jsem se bála – protože ta deska je hodně osobní – aby nebyly smutné a zatěžkané. Ta apriorní obava byla dána tím, že autorka těch básniček, Míša Vejnarová, byla veselý člověk a milovala život. Takže jsem nechtěla moc smutnit. Když jsem si pak tu desku s odstupem poslechla, příjemně mě překvapilo, že se záměr povedl. Ta moje typická melancholie tam samozřejmě je, ta se nedá odpárat, ale jinak ty písničky nejsou těžké nebo nějak těžkopádné. Nebo aspoň já mám takový pocit, že nejsou. A možná jsou právě spíš trochu do toho „českého dur“.
Jaké jsou na tuhle věc názory od lidí, kteří v tom nejsou tolik ponoření?
To je docela zajímavé. Já několik písniček z té desky hrála už na koncertech a dobrých devadesát procent posluchačů z nich mělo takový ten „wow-efekt“, že mezi tou polštinou najednou zazní i čeština. A říkali, že jsou rádi, že konečně vědí, o čem zpívám. Ale přišli za mnou taky lidé, kteří říkali, že ty české jsou pro ně těžší, právě kvůli tomu jazyku a obsahu. Je pro ně těžší se do hudby ponořit, protože když zpívám polsky, nerozumějí tomu, ale mohou se nechat unášet vlastní fantazií a myslet si, co chtějí, samotný obsah slov jejich představu neovlivňuje. Zatímco v té češtině dostanou nějakou informaci, která je vlastně při poslechu hudby rozptyluje. Zajímavý názor.
Tebe nikdy nemrzelo, že těm polským textům většina Čechů nerozumí?
Ani ne. Když ten obsah někdo chtěl strašně vědět, tak mi třeba napsal nebo se zeptal po koncertě a já mu to přeložila. S Andrejkou jsme jako Tara Fuki jezdily po celé Evropě a tam se nás nikdo neptal, o čem zpíváme. Protože myslím, že z té hudby je cítit, o čem zpíváš, nemusíš to přesně vědět, stačí z toho mít nějaký pocit. Paradoxní bylo spíš to, že když jsme hrály v Polsku, měla jsem trému, že mi najednou budou lidi rozumět. A měla jsem strach, že nějaký text zapomenu. To mě teď čeká s tou češtinou taky – na koncertech u nás se už z toho nevylžu, jako když tady zpívám polsky.
Jak písničky dostávaly výsledný tvar, pokud jej tedy považuješ v té studiové podobě za výsledný? A jak moc do něj zasahoval producent a kytarista Mirek Chyška?
Měli jsme hodně málo času, takže jsme se rozhodli pro to, že jsem písničky nahrála doma jako demáče, ale snažila jsem se je nahrávat tak, aby byly použitelné i finálně. Já mám „syndrom demáčů“, líbí se mi, že na ně člověk zachytí momentální náladu, třeba i prvotní improvizaci, kterou pak už ve studiu nezopakuje. Proto jsem ráda, že na to Míra přistoupil. Protože polovina cella, backvokály a vlastně celé formy už byly hotové ode mě. Kluci pak do toho vstoupili každý po svém. Miloš Klápště vyměnil všechny moje basové linky, protože samozřejmě vymyslel lepší než já. A Míra tam sám sebe otiskl v celé své kráse. Kluci prostě ten můj základ došperkovali.
A je to tedy definitivní podoba, nebo se ty písničky na koncertech ještě budou nějak vyvíjet?
Tak na té nahrávce jsou místy třeba čtyři cella nebo tři kytary přes sebe, takže se to musí pro koncerty upravit. Zrovna teď jsme zkoušeli na živé hraní a udělali jsme živé verze těch písniček, které jsme ještě nehráli. Já mám ráda, když se pak ještě tím koncertováním, jak se říká, „obouchají“. To poznáš už po prvním hraní, že něco nefunguje, a musíš to změnit. Takže si ty písničky žijí vlastním životem. Nemění se většinou jejich tvar, ale třeba zvuk.
Přizpůsobuje se tvar a zvuk tomu, v jakém místě hrajete?
