Dorota Barová překročila další pomyslný milník, když se rozhodla natočit skoro celé album, až na jednu výjimku, v češtině. Obavy, že jí bude chybět jemnost a zpěvnost polštiny, ve které zpívala přednostně od dob Tara Fuki, se nenaplnily. Frázováním, modulací hlasu, a hlavně feelingem nebo spíš kouzlem osobnosti dosahuje i s tvrdším jazykem stejně delikátní zpěvnosti, stejného ponoru do oceánu odstínů a významů. Ne, nepíše v češtině vlastní texty. Jenže v tomhle případě to ani nebylo záměrem, jazyk volila, protože se dokonale vcítila… ne, doslova vžila do básní Michaely „Mi“ Vejnarové (1979–2023), se kterou se důvěrně přátelila. „Když se mi do ruky dostaly její sešity plné skic a textů, vznikl nápad na album, kde budou nejen její zhudebněné básně, ale také obrazy. Vybrala jsem sedm básní, které zrcadlí její vnitřní, snový svět a její milé poťouchlosti,“ vysvětlila Dorka Barová hlavní impuls ke tvorbě. Sama si tentokrát napsala jediný text, v polštině, ve které si je jistější. K titulní písni – osobní vzpomínce na Mi Vejnanovou.
Na třetím sólovém albu se Dorota Barová drží spolupráce s ustáleným triem s kytaristou Miroslavem Chyškou a basistou (počínaje obdobím druhého alba Dotyk, 2021) Milošem Klápštěm. Proč by také sestavu měnila, funguje intuitivně, ostatně Klápště je také cellistčiným nejčastějším pódiovým spoluhráčem. A všestranný Chyška má v „rejstříku“ i ambientně rozostřený sound, který písním skvěle slouží. Novum ovšem zaznamenáme, a velmi zajímavé, v podobě hostování Jana Krejči. Jeho barokní loutna v souhře s cellem je naprosto zásadní v písní Svítá. I tato spolupráce má ovšem delší historii (ad koncerty Barové s ansámblem KontraMoment i v menších sestavách s Krejčou v barokním, soudobém i autorském repertoáru), a proto do Dorčina hudebního světa tak přirozeně zapadne. Ke zvukové barevnosti alba vůbec přispívá „různorodá střídmost“, se kterou Barová přistupuje k aranžmá, kde stejným kladem je i nástroj vynechat. A skladbičku O čem zpívat mám si nazpívala à capella, sama s použitím looperu.
Dorota Barová mívá spoustu nápadů na různé projekty, před časem mluvila například o obsazení kapely s cellem a dechovými nástroji. Ale ono je vlastně svým způsobem jedno, jaké hudebníky osloví ke spolupráci (díky intuici vybere ty správné). Stejně jako není až natolik důležité, v jakém jazyce zpívá, byť čeština je pro našince samozřejmě sdílnější, polština měkčí a zvukomalebnější… Ne, že by nezáleželo na tom, jak osobitě muzika zní, a na zmíněné pestrosti, jakou Dorka „umí“ i ve střídmých sestavách! Chci tím jen konstatovat, že nejdůležitější jsou samotné písně, jejich nesporná originalita, nezaměnitelná nálada, poetičnost, důvěrnost, snivost a jistá tajemnost. Jejich povznášející krása až k dojetí. Alba Dorky Barové patří k těm vzácným, ke kterým se vracím i po letech, navzdory neustálému náporu nových a nových nahrávek. Píseň pro Mi se k nim zařadí.