UNI se recenzím EP zrovna často nevěnuje, neb tenhle krátký formát dnes slouží spíše jako „rozšíření singlu“, propagační materiál k albu. Jenže tentokrát jde o něco úplně jiného. O ucelené monotematické dílo, navíc ve svojí stručnosti emočně i umělecky mimořádně silné a autorkou prožité dílo. Samotná Nvotová EP označuje jako „zprávu o stavu země“. Jasně, z úvodní písně Slovenská ľudová tieseň a klipu k ní se stal tzv. virální hit. Ovšem ne proto, že by šlo o podbízivou singlovou popůvku, ale protože prostě mluví posluchačům z duše. „Ľudová tieseň“ je jistě vtipná slovní hříčka, jenže z veršů jako „nad Tatrou sa blýska, nad nami sa stmieva“ zatrne. A klip s historickými záběry přidá i další chmurný podtext či druhý plán: připomene typické zneužití folkloru propagandou totalitních a autoritářských režimů.
Dvě balady z pěti ale působí ještě závažněji. Requiem za krajinu zní, jako kdyby země už zemřela, kdo mohl, odešel a Dorota Nvotová k tomu zpívá poslední modlitbu. Ale tak to není, jde spíš o prosbu o naději, ono ‚dělejte něco, dokud ještě je nějaký čas‘. A možná nejzásadnější skladbou je žalozpěv Balada o Jánovi a Martině. Duet s Jurajem Benetinem (Korben Dallas), jehož text napsal režisér a libretista Nikita Slovák (jinak je EP Dorotino autorské). Jak je vidět, tuhle děsivou, vlastně důsledně nepotrestanou vraždu novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové je třeba co nejsugestivněji připomínat. Neboť na její pozadí spousta lidí na Slovensku asi zapomněla, když neovlivnila jejich volbu.
Umění versus zneužitá státní moc a chytrá manipulace s velkou částí spoluobčanů, to je – možná – nerovný boj. Ale opravdový umělec nesmí mlčet, když země nejen leží ladem (což je, pokud vím, původní význam slova lazy, byť později přenesený na roztroušené horské osady), ale je spíše morálně plundrována. Nvotová patří k těm, kdo jsou slyšet, už jenom kvůli hořké kráse, jakou do písní vetkla.