Dotazník – Imprese Charlese Minguse

Snažil jsem se rozhodit sítě po e-mailech i cíleně na facebooku, občas jsem případně dával jakousi řadu návodných otázek à la první setkání s hudbou Charlese Minguse – vliv – oblíbené dílo – názor na desku Mingus od Joni Mitchell apod., ale hlavně jsem zdůrazňoval, že stačí vlastně jakákoliv imprese. Někdo mi nakonec odepsal, že se necítí tak úplně specialistou nebo že se mu to nepodařilo zformulovat. Někdo se neozval vůbec, ale nakonec se přece jen našlo docela dost vhodných respondentů. Tady jsou. (pes)

 

GEORGE CREMASCHI (USA/CZ, basista a skladatel, PIO, Los Amargados etc.)

Poprvé jsem slyšel Minguse na newyorské rozhlasové stanici WKCR, která sídlí na Columbia University a je to nejlepší jazzová stanice v NY, stále ještě funguje. Často hrají celá elpíčka a raritní živé nahrávky. Natočil jsem si spoustu kazet z jejich vysílání. Také jsem tam slyšel své první Coltraneovo LP Impressions s Erikem Dolphym – ta nahrávka na mě měla obrovský vliv. To mi bylo patnáct a úplně to změnilo mé vnímání hudby. Poté jsem si koupil své první Mingusovo album Town Hall 1964, protože tam hrál Dolphy. Tahle konkrétní sestava byla jednou z Mingusových nejlepších, to je určitě můj favorit. Další oblíbené desky jsou jakékoliv s Dolphym: Presents Charles MingusMingus in Antibes jsou excelentní. Kromě toho Tijuana Moods, Oh Yeah, Blues and RootsBlack Saint and the Sinner Lady jsou taky fantastické. Opravdu vše z let 1956 až 1966 je skvělé, zvlášť ty nahrávky menších seskupení na mě měly velký vliv kvůli konceptu tvrdě swingujícího jazzu s elastickou kompoziční formou. Mingus nebyl freejazzový hráč, ale byl jeden z těch niterných hudebníků, kteří to dotáhli dál než kdokoli jiný, možná úplně nejdál, pokud vezmete v úvahu, že samotná kompoziční struktura byla v jeho skupinách od počátku do poloviny 60. let často improvizovaná. Freejazzoví hudebníci většinou eliminovali formu, ale pro mě byl Mingus koncepčně o krok dále. Odstraněním formy free jazzu často hrozilo, že improvizace budou znít stejně, což se týkalo především slabších hráčů. Ale Mingusovi spoluhráči se integrovali do psané struktury do té míry, že bylo možné vstupovat a vycházet libovolně. Mingus nastavil standard, kterému se vyrovnaly snad jen skupiny Milese Davise v letech 1965 až 1970.

Mým cílem při výběru skladeb pro PIO bylo najít skladby, které by měly tuto flexibilitu, ale stále by zněly jako Mingus. Nejsem příznivcem historických předělávek, takže je pro mě důležité, aby muzikanti vystupovali sami za sebe, a že hudba snese třeba přídavek elektroniky Petra Vrby. Na budoucích koncertech plánuji tuto myšlenku posunout mnohem dále – teď, když máme základní repertoár, můžeme experimentovat více.

Samozřejmě jsem v určitém okamžiku zaznamenal album Mingus od Joni Mitchell a je to dobré album, ale když jsem byl mladší, bylo to nějak moc měkké, jako smooth jazz – ten nejlepší Mingus pro mě musí mít nějaký přesah. Verze Jeffa Becka Goodbye Pork Pie Hat byla vlivnější, protože mě přiměla hledat původní verzi. Za zmínku stojí projekt Hala Willnera Weird Nightmare, který obsahuje některé super unikátní interpretace skladeb Minguse a celkově je to vynikající cesta do téhle hudby pro nejazzové hudební fanoušky.

A abych neopomněl Minguse jako basistu – byl bezesporu jeden z nejdůležitějších hráčů padesátých let, který posunul technickou úroveň mnohem dál, než tomu bylo předtím. A je vůbec jedním z nejlepších basistů vůbec. Kdybych měl určit jenom jednoho jako nejlepšího, tak by to byl on.

Snažil jsem se rozhodit sítě po e-mailech . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář