Když jsem v roce 1986 poprvé navštívil festival v Jarocinu, jedním z největších zážitků v celém tom klokotavém dění bylo dozajista vystoupení kapely IZRAEL.
Psychedelické reggae vyzařující nesmírnou energii, spousta lidí na pódiu, mezi nimi černoška s povijanem, která při zpěvu kojila dítě. Jejich desku Biada, biada, biada už jsem znal, ale tohle bylo něco jiného – skutečně mystický zážitek. Druhý den jsem kolem poledního jen tak bloumal místním parkem a najednou kousek ode mne zabrzdil policejní anton a z něj někdo vystrčil chlapíka s dlouhými dready. Nebylo pochyb – byl to frontman Izraele Robert Brylewski. Poněkud nakvašeně se rozhlédl kolem, a když jeho zrak padl na mě, vydal se mým směrem a požádal mě o oheň. Zapálil jsem mu a zeptal se ho, proč byl v policejním voze. On jen mávnul rukou a prohlásil něco ve smyslu, že poliši maj prostě v náplni práce prudit a že u něj hledali marihuanu. Vlastně si nevzpomínám, jestli mi odpovídal anglicky nebo polsky, ale myslim, že jsme to nakonec nějak vhodně mixovali. Ptal jsem se ho pak na cenzuru v Polsku, kdo byla ta černá dívka na pódiu a podobně a dozvěděl jsem se, že logo Issiael je vlastně Izrael s obráceným r, tudíž komu se zdá Izrael příliš provokativní, může to číst jinak, dívka je jeho družka, která je původem z Ghany, a dítě jejich tříměsíční Sára atp. Bylo to milé setkání s milým člověkem, který má v životě patřičný nadhled, má své poselství, ale je dalek nějakého fanatismu. Už kvůli atmosféře v Jarocinu mi připadalo, že Polsko je pro mimostředoproudou rockovou hudbu zemí zaslíbenou. Vycházelo tam spousta desek, jež se daly sehnat v Praze ve Středisku polské kultury… Poněkud paradoxně se povědomí o polské scéně na počátku devadesátých let minulého století u nás poměrně rychle vytratilo a tato situace trvá do jisté míry dodnes. I já jsem tyhle staré desky měl dlouho ukryté kdesi ve skříních. Až nedávno mi při vyhledávání něčeho úplně jiného padlo do ruky LP další Brylewského kapely Brygada Kryzys, které jsem promptně doslova oprášil a musím říct, že mě překvapilo. Vlastně zpočátku ani ne mile ani nemile. Zkrátka jsem měl pocit, že to tehdy před těmi cca třiceti lety znělo jinak a vůbec jsem nechápal, proč to bylo označováno jako punkrock. Teprve po nějaké době jsem mu měl znovu patřičně přijít na chuť. Do našich kin se dostal film Walesa: Člověk naděje, velmi emotivní snímek, kde mimo jiné zajímavě funguje i hudební výběr. Nejdřív jsem měl sice pocit, že tady něco nesedí – gdaňské loděnice se mi nespojovaly s polskou rockovou novou vlnou, ale pak jsem si uvědomil, že to je vlastně ta samá doba. Nakonec jsem zjistil, že úvodní skladba Centrala z „černého“ alba Brygady Kryzys je doslova „volání do ústředí Solidarity“. Nejen tuto dějinnou souvislost, ale dalších řadu věcí mi pomohla objevit vzpomínková kniha Roberta Brylewského Punk a reggae v Babylonu (u nás ji vydalo nakladatelství Smršť), která je napsána formou dlouhého rozhovoru ve čtyřiadvaceti kapitolách. Interview vede novinář a hudební kritik Rafal Ksieźyk, jenž je sice o devět let mladší než Brylewski, ale v daných reáliích se velmi podrobně orientuje. Hlavním tématem je pochopitelně hudba, ale nedílnou součástí je i politický a celkový kulturní vývoj u našich sousedů. A je zpětně velice zajímavé srovnávat situaci u nich a u nás. A to dokonce i pro člověka, který není odborníkem na tamní hudební scénu. Pamětníci alespoň těch základních elpíček se jistě budou chytat lépe, ale skvělé je si průběžně věci, o nichž je řeč, hledat na You Tube a najednou se vám ten hudební obraz začne pořádně skládat jako jakýsi puzzle. Občas jste sice zahlcení přehršlí jmen, v nichž se přestáváte vyznat, ale to je u podobných autografií (a nejen u nich) celkem běžný problém. Nesmírně působivá je i zcela osobní rovina protagonisty a jeho pohled na svět. Kapitoly před samým závěrem, kde popisuje, jak si sáhl na samé dno, jsou skutečně velice sugestivní a sám jsem z nich měl doslova noční můry. Také pasáže o vlivu postsocialistického a vlastně i všeobecného kapitalismu na kulturu a celkové duševní milieu jsou značně depresivní. A přesto je to kniha, která přináší určitou naději a katarzi, takže důvodů, proč ji pořádně prozkoumat je celá řada.
