Nevstoupíš dvakrát do stejného Dunaje. Ale Dunaj po více než třech dekádách znovu se zpěvačkou, tedy pokud nepočítáme intermezzo Pustit musíš, toť vítaný silný přítok čisté a čerstvé vody. Albu nazvanému mnohoznačně Mňau nechybí kočičí lehkost, pružnost, hravost i šelmovitost. A jistě má víc než sedm posluchačských životů. Pak že se kočky bojí vody. Asi nejen tygři plavou docela rádi. Jak k téhle synergii došlo, vyprávějí Jana Vébrová a Vladimír Václavek.
Museli jste o sobě vědět a potkávat se dávno. Jak se ale stalo, že Jana zpívá s Dunajem, a navíc tak, jako kdyby s touhle kapelou hrála odjakživa?
Vladimír: Nápad přizvat Janu jsme dostali paralelně já a Pepa Ostřanský. Vyslovil jsem ho sice jako první já, ale Pepa hned reagoval, že na to myslel už dávno.
Jana: Pepa dokonce tuším říkal, že už si na mě myslel, když se dávalo dohromady po letech Boo. Což mě hodně překvapilo. Stejně jako nabídka zpívat s Dunajem.
Vladimír: Vše se seběhlo jednoduše tak, že jsem se stěhoval zpátky do Šluknovského výběžku, a protože Jana tam žije také, vzpomněl jsem si na ni. Od prvního okamžiku, kdy jsme si společně zahráli, nám bylo jasné, že je to ono.
Jana: Byla jsem prostě nejbližší holka široko daleko, co umí trochu zpívat. S Dunajem jsme začali zkoušet v červenci 2023 a na několika soustředěních jsme si ověřili, že „to půjde“. Ale nebylo to tak, že bych měla Dunaj nějak odmala zažitý a naposlouchaný. Před jejich „koncem“ v devadesátkách jsem je nikdy nestihla naživo. A v pubertě, kdy člověk nejvíc nasává hudbu, jsem znala jenom jejich album s Ivou Bittovou. Zásadnější vliv na mě mělo Bílé inferno a Vladimírovy sólové desky. A pak kapela Domácí lékař. Tahle hudba se do mě, když ne vyloženě otiskla, tak mnou alespoň v tom zásadním věku proplula.
Je vlastně příjemné překvapení, jak Jana, která nikdy nevystupovala s kapelou, přirozeně zapadla do komunikace se spoluhráči, timingu, frázování, nutnosti vnímat jeden druhého, koordinovat dynamiku výrazu. Přitom právě s tím mívají „notoričtí sóloví písničkáři“ obvykle problém.
Vladimír: Odpověď je strašně jednoduchá. Dokud nepotkala nás, Jana neměla žádnou pořádnou kapelu.
Jana: Konečně jsem se dočkala!
Na vystoupení Dunaje po předchozí desce Za vodou jsem několikrát zaslechl „v kuloárech“ smířlivé postesknutí, že je obnovení kapely sice skvělá zpráva a muzika dobrá, ale zpěv by vzhledem k expresivnímu soundu potřeboval posílit. Byl i tohle důvod oslovení Jany?
Vladimír: Důvod to nebyl, ale jsem moc rád, že jsme k tomu došli. Všichni byli zvyklí na Dunaj s Kolšákem, tedy s Jiřím Kolšovským. Když jsem po něm převzal zpěv, bylo to pro mě velmi těžké a velká škola. Přítomnost Jany ze mě sundala ohromnou zodpovědnost a nikdo už teď nemůže srovnávat současný Dunaj s Kolšákovou érou. Také mi to uvolnilo ruce, mohu se mnohem víc soustředit na nástroj. Jsem se změnou velmi spokojený, protože osobnost Jany pohnula s celým Dunajem dopředu. Kdybych zůstal u mikrofonu já, setrvávali bychom asi v jiných vodách. A těžko bychom mohli vzít jiného zpěváka, který by imitoval Jiřího. To by bylo to nejhorší, co bychom mohli udělat.
Místo porovnávání s Jiřím Kolšovským lze čekat jiné srovnávání. Ale protože Jana a Iva Bittová jsou osobnosti originální, je spíše hezké, jak se do Dunaje vrací určitý druh živelnosti…
Jana: Pro mě je Iva důstojná předchůdkyně. (smích) Ale vážně. Myslím, že jsem ve svém výrazu, který je v Dunaji vlastně jemnější než expresivita mého sólového hraní, natolik autentická, že se to nedá porovnávat. Každá jsme jiná, byť, dejme tomu, dovedeme vyvinout podobnou energii.
Budete se na koncertech vracet i k bný „open air“?
Vladimír: Vyloženě u táboráku jsme sice ještě nehráli, ale akusticky už ano. Je to fajn, do popředí vystoupí jiné nálady. Během crowdfundingu jsme nabízeli také účast posluchačů na zkoušce, během příprav na turné. Právě zkoušky s publikem nyní chystáme, a moc se mi ten nápad líbí. I mě by zajímalo zažít moje oblíbené kapely při zkoušení. Nahlédnout jim do kuchyně, vnímat, jak se hudba rodí.
Jana: Už jsme to jednou udělali, když jsme secvičovali repertoár před nahráváním a koncerty. Na hájence, kde písničky pro desku vznikaly, jsme uspořádali koncert pro pár pozvaných kamarádů. Seděli mezi námi v obýváku, někteří leželi za mnou na posteli, další nakukovali oknem, a mělo to nádherně uvolněnou atmosféru. Moc pěkně o tom napsal Vladimírův brácha Petr. Připomnělo mu to doby před třiceti a více lety, kdy začal jako čtrnáctiletý kluk chodit do zkušeben a nasával Vladimírovým prostřednictvím hudbu. Kdybychom si to mohli dovolit finančně, ráda bych měla podobných koncertů s Dunajem víc.
Vladimír: Mám to stejně.
