Duševní hrob, Precedens 1974-1984

Týden po premiéře Zabijačky v prosinci 1978 jsem se v tramvaji dal do řeči s klukem, kterej se mi zdál známej. Představil se jako

 Martin Němec a jak šla řeč, dostali jsme se ke konce rtu v Edenu, kterého se jako divák zúčastnil. Řekl, že to bylo dobrý, ale ještě lepší by to bylo se scénou. Odpověděl jsem mu, že je to náš dlouholetý sen, ale scházejí nám síly k jeho uskutečnění. Z Martina vylezlo, že studuje AVU a že by se do toho mohli s klukama ze školy pustit. Tak jsme si plácli. A já díky náhodnýmu setkání objevil i novou skupinu. Martin se ve volných chvílích věnoval nahrávání se svým přítelem Saharou (Jan Hedl) a svou miniskupinu nazvali Duševní hrob. Při jedné z návštěv u něj mi pak kousek pustil a já zjistil, že v Praze existuje dobrá, naprosto utajená alternativní kapela, a to už od roku 1974.“ (Mikoláš Chadima ve své knize Alternativa)

Němec, Hedl

Jan Hedl a Martin Němec spolu chodili na střední uměleckoprůmyslovou školu. Když si začali doma nahrávat pod názvem Duševní hrob, bylo jim sedmnáct. Trochu se pohybovali v undergroundovém prostředí. Sahara krátce účinkoval v DG 307, v červnu 1975 s nimi vystoupil v Kostelci u Křížků. Martin inicioval antologii undergroundové poezie Děti dvou sluncí – mezi básníky tam kromě Sahary byli zastoupeni například Egon Bondy, Milan Koch a Pavel Zajíček. Duševní hrob však vždy byl především velkou mystifikací, koncerty nikdy neplánoval, veřejné ani tajné. Když Ivan Jirous pozval Hedla a Němce (tehdy si říkali John Black Sahara a Dr. Zawrach) na oslavu své svatby do Bojanovic, poslali místo sebe pásek. Publikum tak 21. února 1976 vyslechlo šest a půl minuty jednoduché domácí nahrávky, na níž už byly zárodečné podoby písní Všelijaký vojska, Hřbitov chudých psů a koček či Telefon, kostely, cokoliv.
Ten undergroundový festival pak skončil největším zatýkáním v dějinách českého rocku, ovšem Duševní hrob zůstal nerozluštěnou záhadou i pro Státní bezpečnost. Hedl a Němec v domácím nahrávání pokračovali. První dva pásky – Čtyři láhve (1974) a Zimní válka (1976) – sice nakonec omylem smazali, další tři se však zachovaly: Duševní hrob III (červenec 1977), Memento mori (červenec 1979) a Za málo peněz (leden–únor 1981). Martin Němec k nim vždy vytvořil obal ve formátu gramofonové desky.
Nahrávka z roku 1977 je velmi ledabylá: Sahara mlátí do španělky a zpívá (či spíše nesrozumitelně huhlá), Němec k tomu vydává zvuky na piano, vibrafon, fouká na hřeben a podobně. Je zde však už skica písničky Plastická zvířátka, k níž Martin vrže na housle. Taky Memento mori má špatný zvuk, ale po hudební stránce je mnohem dál: písně jako Předvěké zahrady nebo Telefon, kostely, cokoliv ukazují, že v Duševním hrobu dřímá skutečný tvůrčí potenciál. Některé momenty jsou zajímavé i aranžérsky – Němec rozšířil instrumentář o citeru a Pille (primitivní elektronický nástroj sovětské výroby). Jeho budoucí manželka Jana bušila do kufru a zpívala ve skladbě Předvěké zahrady. Do party ještě vzali Víta Fikiouse (což byl Němcův spolužák z AVU Vít Vejražka): hrál na violoncello a kytaru, je taky vyfocen na obalu alba.

Hedl, Němec, Basiková, Horáček, Kohut

Když se Vojtěch Lindaur (v Rock & Popu č. 13, 1994) dotázal Sahary na původ písně Hlídačova smrt, dostalo se mu této odpovědi: „To bylo v době, kdy jsem byl na vojně a odskočil jsem si do Prahy na služební cestu. V Ypsilonce jsme natočili poslední album Duševního hrobu a to už bylo dost jasný, že po vojně uděláme reálnou kapelu mimo to ,hrobský‘ mystérium. Dokonce už tam na basu hrál Petr Kohut, což je můj spolužák ze základní školy. Martin desku tehdy produkoval a tlačil na mě, abych přišel s nějakejma reálnejma věcma. Dost lidí bylo pozvaných a něco i zaplaceno a nešlo, abychom čekali, jestli to přijde nebo ne. A já přijel takhle nad ránem z vojny od Chomutova a samozřejmě jsem neměl nic. Vidím to jako dneska, jak jsem sedl k psacímu stroji a nucen termínem jsem v atypickou ranní hodinu, bez premeditace, sestrojil tuto píseň.
Nahrávání proběhlo začátkem roku 1981. S produkcí pomáhal Mikoláš Chadima, hrál taky na saxofon, harmoniku a perkuse. Přizvali několik hostů, třeba Vladimíra Stočese se zvukovým generátorem. Němec kamarádil se zvukařem Studia Ypsilon ve Spálené ulici, domluvili se tedy, že nahrávku načerno pořídí právě tam. Chadima vzpomínal: „V deset večer jsme se sešli s Martinem Němcem před divadlem a čekali, až vypadnou všichni návštěvníci a nezasvěcení zaměstnanci divadla. V půl jedenáctý byl vzduch čistej a Martin začal být nervózní. Sahara nikde. Objevil se, pěkně zlitej, až v jedenáct. Inu, typická hvězda, kterou Sahara byl a je dodnes. Přesto se nahrávka docela zdařila. Za zmínku snad stojí, že dalším pozvaným hudebníkem byl Dr. Vota, zvaný též Alibaba, který později založil skupinu Babalet. V jednaosmdesátém byl pořád ještě neúspěšným bubeníkem. Hrál opravdu tak hrozně, že až na jednu písničku musel být od bicích odstaven. Zastoupil ho Mirek Šimáček – byl sice pozvaný jako kytarista, ale ač neměl žádnou praxi, na bicí hrál daleko lépe než první český rastaman.
V roce 1984 sestavil Chadima z nahrávek Duševního hrobu šedesátiminutovou kazetu Greatest Hits 1977–1981; skoro o dvacet let později vyšla i na CD, doplněna o další tři skladby. Síla mnohých nápadů je nesporná, nahrávky však pořád jsou prosáklé snahou nebrat se vážně. Jako by se Hedl s Němcem nemohli rozhodnout, zda chtějí být nevázanou „parodií na underground“ (tak o tvorbě Duševního hrobu oba občas mluvili), nebo se opravdu mají snažit dotáhnout ty písně do podoby, která by byla něčím víc než privátní zábavou.
Druhá varianta nakonec zvítězila a vznikl soubor Precedens. Koncertní premiéru měl 29. dubna 1982 na Fialkové slavnosti Akademie výtvarných umění, kde tehdy Němec studoval. Sahara zpíval a hrál na kytaru, Martin Němec na varhany, Petr Kohut na baskytaru. Bubeník Mirko Horáček, řečený Ali, byl do září 1981 členem Extempore (tedy v období pořadu Velkoměsto). O necelé dva měsíce později se Precedens na parníku Jazzové sekce představil s novou pěveckou posilou. Barbaře Basikové bylo devatenáct; o šest let méně než ostatním členům skupiny.
V rozhovoru pro Melodii (č. 1/1988) mi Bára o svých začátcích řekla: „Učila jsem se zpívat v Lidové škole umění, takže jsem už leccos uměla, ovšem s rockem jsem do té doby neměla žádné zkušenosti. Ze začátku jsem vůbec nevěděla, jaký mám zpěvu dát výraz. Hodně lidí pochybovalo o mé schopnosti něčím téhle kapele vůbec přispět, padaly dokonce poznámky, že jenom zbytečně zabírám místo v autě. Na prvních koncertech to skutečně bylo dost mizerné, ale postupně jsem si nacházela své místo, moje party začaly být zajímavější, náročnější, Sahara mi napsal i první sólovou písničku.
První rok existence souboru s tuctem odehraných koncertů není zrovna dobře zmapován. Zachoval se jediný doklad, jak Precedens ve svých začátcích zněl: 17. prosince 1982 natočil zvukař Petr Werner vystoupení v Brně, celkem 15 skladeb; nahrávka pak kolovala v samizdatové distribuci Petra Cibulky. Je to v mnoha ohledech nedokonalý obraz rané fáze kapely, ruší hlavně nevyvážený poměr vokálů a nástrojů. Jedenáct písní však skupina brzy nato z repertoáru vyřadila a v jiné nahrávce se tudíž nezachovaly. Proto je dobře, že záznam nakonec v roce 2013 vyšel na CD.

Hedl, Kohut, Basiková, Němec

V počátcích Precedensu psal Sahara veškerou hudbu a – s výjimkou jedné zhudebněné Blakeovy básně – také všechny texty. Dokázal vykreslit sugestivní atmosféru a přijít s neotřelými metaforami, měl smysl pro absurdní humor se symbolickým podtextem, jindy překvapoval rozjitřenou romantizující obrazností. Nepsal o veselých věcech: převažovaly motivy otupělosti, nudy, znechucení, tristních konců milostných vztahů a zoufalství z nenaplněného života. Z 32 Hedlových textů, které Precedens v letech 1982–1984 hrál, se slovo „únava“ objevuje hned ve čtrnácti; jsou mezi nimi třeba písně Únava a Unavený nic.
Hedl byl vždy plný rozporů, tvořil impulsivně a přímo přitahoval konflikty. Němec naopak racionální, cílevědomý, schopný věci dotahovat. Vlastně se dobře doplňovali, ale ta spolupráce s sebou nesla řadu problémů. Sahara tehdy žil poněkud bohémským způsobem, ne vždy měl zaměstnání (paragraf příživnictví), neváhal bez řidičáku jezdit autem svého otce. Martin na to vzpomínal: „Sahara byl takovej tajnosnubnej, co se jeho průserů týkalo. Nevěděl jsem, že se schyluje k jeho dalšímu zatčení, on to přede mnou tutlal, protože já jsem byl ten zodpovědnej kapelník. Když jsme hráli na parníku Jazzové sekce, musela se loď ve čtvrtině cesty otočit a vrátit a už tam na nás čekali policajti. Když jsem viděl, jak se Sahara snaží zmizet a málem se vrhá do Vltavy, pojal jsem podezření, že asi bude mít nějaký problém s razítkem zaměstnavatele. Já jsem Saharovi občanku samozřejmě nekontroloval, ale v té chvíli na něm bylo jasně vidět, že ji nehodlá předkládat ke kontrole ani nikomu jinému. Nakonec perlustraci nějak unikl, i když to vypadalo, že mu budeme muset házet záchranný kruh.
O rok později však byl příživník rukou zákona dopaden a odveden do výkonu trestu, což Precedensu způsobilo několikaměsíční pauzu. Martin Němec tehdy napsal první písničku, zhudebněnou báseň Už se za zlým jejím stínem (Heinrich Heine v překladu Vítězslava Nezvala), a s Bárou ji taky zpíval. Je možná překvapivé, že Němec – později tak plodný skladatel i textař – se zpočátku autorsky téměř neuplatňoval. „Je fakt, že jsem byl naštvaný, že nemůžeme hrát, a tak jsem v sobě objevil skladatelské ambice. Ale jinak mi ta situace, kdy Sahara v podstatě psal celý repertoár, docela vyhovovala. On byl erudovaný muzikant, měl spoustu nápadů a byl taky velmi sečtělý. Písničky ovšem někdy nosil až po začátku zkoušky, texty psal v hospodě na účtenku. Měl v sobě tvůrčí náboj, já jsem zas byl takovým sítem, kterým to všechno procházelo. Saharovy skladby jsem prokládal mezihrami, vymýšlel jsem Bářiny vokály. Aranžmá vznikala hodně dohromady, pospolitost kapely tehdy byla velmi silná.
K prohloubení instrumentační propracovanosti písní napomohl v září 1983 i příchod šestého člena; kytarista Ladislav Brom předtím hrál v Extempore, stejně jako Horáček. Repertoár byl čím dál víc ovlivňován novoromantickými kapelami a promyšleně využíval aranžérských kontrastů. Podmračený a drsný Saharův zpěv odpovídal chmurné atmosféře písní, ale Basiková k němu svým čistým, éterickým sopránem tvořila pozoruhodný protiklad: vyznění skladeb jako Zlatý kříž či Hladová jitra do značné míry stojí právě na proplétání nápadně odlišných hlasů.
Na podobném střetu rockové syrovosti a skoro náměsíčně odtažité elegance byla do jisté míry založena i souhra kytar a dvou Němcových klávesových nástrojů. Z několika dochovaných koncertních záznamů (vesměs mizerné technické kvality) je patrné, jak dynamicky se kapela v průběhu roku 1983 vyvíjela. Třeba ke skladbě Hlídačova smrt přibyl úvodní motiv: původně byl hrán na kytaru, nakonec ho však působivě zpívala Bára. Píseň se tak zřetelně lišila od verze, kterou předtím nahrál Duševní hrob.

Martin Němec

Šestnáctý koncert Precedensu – 26. listopadu 1983 v Olomouci – byl dokonce natočen na video. Vystupoval tam také MCH Band a Mikoláš Chadima vzpomínal: „Po nás nastoupil před rozjeté publikum Precedens a euforie pokračovala. Lidé jásali a klubko fotografů pod pódiem se mohlo ufotit. Kdo by nepodlehl takové atmosféře? Sahara začal řádit. Chytal se za pytlík, vyplazoval jazyk, co to šlo, dělal punkový pózy na fotografy, mlátil sebou o zem, nešetřil gesty se vztyčeným prostředníkem, plival do davu pod pódiem a cákal dolů na lidi pivo z kelímku. Sledovali jsme jeho show a náramně se bavili! Po několika písničkách ale do zákulisí přiběhli vyděšení pořadatelé a hořekovali: ,Nejen videokameru, ale i většinu foťáků pod pódiem obsluhují ty estébácký kurvy!‘ Začali jsme na šoumena křičet a dělat posunky – jako aby jako ubral. Ale bylo to marné. Sahara si myslel, že dáváme najevo nadšení nad jeho výkonem, a řádil ještě víc. Páni, ten koukal, když koncert skončil a on se konečně dozvěděl to, co se dozvědět měl. Seděl pak jak zmoklá slepice. Jeho řádění se ale obešlo bez následků. Zřejmě si esťáci jenom dělali obrázky pro potřeby školení, na kterých učili své soukmenovce rozeznávat ,závadovou mládež‘. Po roce 1989 jsme se video pokusili najít. Bohužel se to nepovedlo. Vnitráci prý měli málo pásků a často je přetáčeli. Škoda.
Vyznění efektních aranžmá i působivých textů často bývalo oslabeno špatným nazvučením. Naštěstí se kapela rozhodla investovat nějaké peníze a pořídila ve Studiu Ypsilon záznam aktuálního repertoáru. Stejně jako v roce 1981 to bylo utajované nahrávání, tentokrát však s daleko lepším technickým výsledkem. Osmého března 1984 stihli s hostujícím saxofonistou Mikolášem Chadimou přes noc natočit sedmnáct písní, overdubbing vokálů přidali o patnáct dní později. Zvukař Petr Mayer na to vzpomínal: „Nahrávalo se na jevišti v malém sále divadla ve Spálené ulici. Ve zvukové režii byly dvoustopé magnetofony Revox A77HS a Revox A700 a velký mixážní stůl Tesla. Nevzpomínám si už přesně, jak se točily zpěvy u nás doma na Starém Městě, nejspíš z jednoho Revoxu na druhý Revox A77HS, který jsem měl pro koncerty C & K Vocalu. Míchal se základ z jednoho magnetofonu a živý zpěv během záznamu do druhého magnetofonu.
Samizdatová kazeta Co nám zbejvá se šířila poměrně masivně; takto pečlivě produkovanou nahrávku ostatně měl málokdo. Vznikla tak nějak na poslední chvíli; poslední vystoupení s Hedlem, celkově čtyřiadvacáté, odehrál Precedens 20. dubna. Bára Basiková o tom v roce 1988 řekla: „Sahara sice byl velkou hybnou silou skupiny, ale zároveň její největší brzdou. Nebylo na něho spolehnutí, někdy byl agresivní nejen k nám, ale i k lidem na koncertě. Aby kapela dobře fungovala, musí v ní být pohoda, a ta se rychle vytrácela. Vyvrcholilo to v květnu 1984. Uprostřed jedné zkoušky se najednou sebral a šel pryč. A druhý den jsme měli mít koncert! Musela jsem se v rychlosti naučit jeho party a odzpívala jsem je sama. Takhle jsme pak odehráli ještě tři další koncerty, které jsme měli dohodnuté do konce sezóny.
Bylo jasné, že po Saharově odchodu se Precedens bude muset ubírat odlišným směrem. Martin Němec začal psát hudbu, později i texty; když měl 1. listopadu 1984 v Junior klubu Na Chmelnici premiéru zcela nový pořad, slyšelo překvapené publikum hodně odlišnou kapelu. V roce 1987 se Precedens konečně dostal do profesionálního studia a natočil desku Doba ledová. Ale to je už jiný příběh.
Rozchod Hedla a Němce v roce 1984 sice byl dramatický, ale o pár let později se ukázalo, že pořád ještě mají chuť spolu něco udělat. Sahara v roce 1990 opět začal psát texty pro Basikovou a když potom šla Bára na mateřskou dovolenou, rozhodl se Precedens zaplnit pauzu oživením starých písniček. V roce 1994 vzniklo album Tajnej svatej, jakýsi průřez celou Hedlovou kariérou. Dostaly se na něj písně z dob Duševního hrobu (Svítící oči, Hlídač), Precedensu (Dívka a smrt) i úplné novinky. Na dalším albu Šílený pondělí (natočeném 1995) už nové skladby zcela převažovaly, došlo však také na přepracovanou verzi písně Vlci. Stálá spolupráce Hedla a Němce tím ale zase skončila. Od té doby spolu hráli jen na několika výročních koncertech.

Diskografie:
Duševní hrob: Greatest Hits 1977–1981 (Black Point Music, 2003)
Jan Sahara Hedl / Precedens: Co nám zbejvá (Galén, 2013)

Týden po premiéře Zabijačky v prosinci . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář