Zatímco bossové nadnárodních kolosů vyrábějí hudební hamburgery, kterých se pak raději neodváží dotknout, Nick Gold, šéf nezávislého anglického labelu World Circuit si za svou produkcí stojí: : „Chci natáčet pouze alba, jaká bych chtěl mít v domácí sbírce.“ World Circuit letos na podzim oslavilo dvacetileté výročí a pohled nazpět dokládá, že se Gold svému přesvědčení nikdy nezpronevěřil: „Vybudovali jsme si postavení společnosti, starající se o umělce v průběhu celé jeho kariéry. Pracujete s ním, víte, čeho společně chcete dosáhnout, a mezi vámi musí vzniknout osobní vztah, přátelství. Musíte mu začít důvěřovat, že budete společně schopni natočit opravdu dobré věci.“
Není divu, že s touhle filozofií za tu dobu vydal necelých osmdesát alb. World Circuit, věnující se hudbě z Afriky a Kuby, není žádnou mašinou na peníze, připomíná spíš ruční cizelérství rolls-royce, a přesto se mu podařilo s multimi- liónovým prodejem postavit svět do latě. Kdo by neznal kubánský Buena Vista Social Club, fenomenální úspěch zrozený z Goldova přesvědčení, že o tenhle zážitek by se měl rozhodně podělit, s kým jen to jde. „Když jsem poprvé slyšel v Havaně klavíristu Rubena Gonzálese, věděl jsem, že jde o hudbu mých snů. V tu chvíli jsem nebyl ničeho schopen, ještě nikdy předtím jsem nic takového neslyšel. Akorát jsem si pořád opakoval, ježíšikriste, zdá se mi to, nebo opravdu sedí naproti mě a hraje?“ Kubánské staříky produkoval Gold společně s americkým kytaristou Ryem Cooderem, s tím, který pár let předtím získal pro World Circuit cenu Grammy za album Talking Timbuktu, nečekaně úspěšný studiový dialog s malijským kytaristou Alim Farkou Tourem. Ten si to letos v březnu po těžké nemoci zamířil ke smutku celé planety do nebe a načas tak přerušil neobyčejné přátelství s Nickem Goldem. „Měl dar přirozené sebedůvěry a víry ve svou hudbu. Natáčení s ním představovalo vždycky něco neuvěřitelného.“
Přitom Ali Farka, jemuž skoro nikdo jinak neřekl než bluesman od řeky Niger, se s Goldem poslední léta moc nepáral. Hudbu, jakkoliv geniální, považoval spíš za koníček, považoval se především za farmáře a starostu malijského Niafunke, oblasti větší než Francie. Na sklonku života už odmítal vláčet se do Evropy, natož tu koncertovat. A svolil-li k natáčení, musel Nick Gold se zvukovým technikem Jerry Boysem sbalit mobilní studio a vydat se do Niafunke. Tady v opuštěné cihlové stodole bral po práci Ali Farka Toure do rukou kytaru a během pár dnů ze sebe vysypal muziku, nad níž zůstával rozum stát. Představoval pro World Circuit vlajkovou loď. Přitom žádné manažerské dohadování, pouze podání ruky a víra v Golda. „Když jsem Aliho do jeho vesnice přijel požádat o nahrání třetí desky, věděl, že jsem u World Circuit na všechno pouze sám.
V té době dostával nabídky od Islandu a Warner Bros, prostě od těch největších. Neměl jsem s ním podepsanou žádnou smlouvu, ani dohodu, takže všechno záleželo pouze na něm. On mi ale povídá, jak dlouho se mnou budeš chtít pracovat, tak dlouho u tebe vydržím. Vzpomínám na to dost často, považuji to totiž za důležitý důkaz důvěry, na které je moje společnost založena. Musíš překonat spoustu překážek, ale ono se ti nakonec všechno vrátí i s úroky,“ vzpomíná Nick Gold. Ali Farka Toure mu také doporučil fantastickou malijskou zpěvačku Oumou Sangare, svého synovce Afela Bocouma a stál u toho, když prozíravý vydavatel poslouchal s otevřenou pusou senegalského zpěváka Cheikha Lo, jednu z hvězd letošního festivalu Colours of Ostrava a zároveň aspiranta na majitele nejvydařenější africké desky roku 2006.
Nick Gold vystudoval africkou historii a World Circuit zpočátku vedl s Anne Huntovou a Mary Farquaharsonovou. Pak se jejich cesty rozdvojily a on se stal jediným majitelem a kormidelníkem labelu, s nímž jsou poměřováni všechny další. V roce 1987 se účastnil památného londýnského setkání producentů, obchodníků, rozhlasových dramaturgů a novinářů, aby tu vymysleli strategii a hlavně pojmenování pro rodící se fenomén world music. Gold nikdy neprahnul po slávě, z významných ocenění se mu hlava netočila, ani nehoní peníze a ty co vydělá, obratem utápí v dalších nahrávkách. S Jerry Boysem mají za ta léta vyzkoušený postup, kdy se víc než ve studiu snaží hudebníky zachytit v jejich přirozeném prostředí. Nerozmýšlí se za nimi cestovat na kraj světa, rozhodující je pro ně výsledek pramenící z dobrého rozpoložení muzikantů, šťastných, že mohou tvořit doma, tam, kde to znají, kde jejich další nástroj tvoří neopakovatelná atmosféra. „S Nickem Goldem pracuju rád,“ říká Boys. „On natáčí hudbu, kterou obdivuje, aniž by dělal kompromisy. A to se mi líbí. Já se mu snažím pomoci v tom, že v muzikantech nevidím modly. Spousta lidí se jim bojí říct, že něco nedělají dobře. S tím problémy nemám, prostě když je to sólo dlouhé, ustřihnu ho.“
Goldovi celkem nezáleží na tom, jestli vydá za rok jedno album nebo čtyři, s každým si musí dát práci, vypiplat ho, umožnit té hudbě rozpřáhnout křídla, v ničem ji neomezovat. Své o tom vědí súdánský loutnista a zpěvák Abdel Gadir Salim, Ibrahim Ferrer, Omara Portuondo, členové Orchestra Baobab nebo španělské skupiny Radio Tarifa, nejlepší západoafrický hráč na koru Toupostele mani Diabate z Mali či mauritánská zpěvačka Dimi Mint Abba. Když se Golda ptají co mu vyhledávání a objevování neznámých muzikantů přináší, skromně, jak je jeho zvykem, odpovídá: „Někdy ani nevím, co mě k tomu vede, ale vnitřní hlas mi říká, že bych na to měl přijít společně s posluchači.“ Léta mu v tom pomáhá pomocnice z nejvěrnějších, Jenny Adlingtonová, která šéfovu nejistotu dovysvětluje: „Nick je docela ostýchavý, já naopak celkem dost od rány, takže jsem se brzy objevila v popředí společnosti. Jednala s umělci, distributory, médii. Sdílela jsem Nickovo obrovské nadšení pro tuto hudbu a společně jsme nechtěli opomenout ani ty nejzapadlejší a nejskrytější možnosti, dokud se co největší množství posluchačů s Oumou Sangare, Alim Farkou Tourem a dalšími neseznámí. Jak na to jsme přišli postupným procesem, vírou v to, co děláme, a spoluprací se správnými lidmi z okruhu hudebníků, nezávislých distributorů, a reklamních agentů. Podařilo se nám vytvořit sakra dobrý model pro propagaci world music.“
World Circuit na propagaci svých umělců vynakládá hromadu peněz, ve srovnání s rozpočtem podobně velkých labelů snad až příliš bohatýrskou, ovšem i to je součástí Goldova naturelu: ať o té báječné hudbě všichni vědí, zaslouží si to, i ti muzikanti. Tolik jich zase kolem sebe nevidíme.
A na závěr snad už jen informaci o World Circuit do budoucna. Máme se prý těšit na dosud neuveřejněné nahrávky Ibrahima Ferrera, Aliho Farky Toureho a novinky od Dimi Mint Abba, Orchestra Baobab a Oumou Sangare. To zas bude cen!
