DVEŘE ŽIVOTA: PAUL LEPPIN

Zásluhou Spolku českých bibliofilů vyšel v češtině neznámý Paul Leppin; jeho prvotina z prvního roku dvacátého století, novela Dveře života. Ne že by jinak Leppin (1878–1945) patřil v kruhu pražských, německy píšících spisovatelů mezi nejznámější; v pelotonu před ním jsou nejen Kafka a Brod, ale taky Kisch, Meyrink, Werfel nebo Rilke. Leppin měl ale svou nezpochybnitelnou specifiku; výrazovou i obsahovou. Psal především chmurné, nostalgicky táhlé historie z kulis takzvané Páté čtvrti, židovského ghetta čili té části Prahy, která za jeho života mizela s asanací. A psal víc o tamějším rubu, odvrácené straně, nočním životě i smrti; o sociální bídě a hmotné nouzi, o sprostých putykách a nemocných hampejzech, o nešťastných bytostech z polosvěta i podsvětí. Psal na novoromantickou notu, ovšem bohatší o temné prvky symbolismu a dekadence. Tvar svých vyprávění pak hledal trochu modernisticky – třeba právě ve Dveřích života.
Ten text má devět částí a tři hlavní postavy. Svůj part hrají rovnou jejich jména: ona je příjmením Seligová (přičemž „Selige“ znamená v němčině „nebožka“), první muž si říká Kašpar (a jeho osoba roztáčí v příběhu kruté divadlo života i světa), ten druhý se jmenuje Roman Maria (což může být Leppinův pozdrav lyrickému Rilkovi). Seligová je od počátku nešťastnice: v příběhu s ní zametl jak Kašpar, tak Roman Maria; oba ji zneužili, ponížili, rozbili její osobnostní autonomii, identitu. Ten první ji potrestal za jejich mrtvé dítě, ten druhý si s ní kratochvilně pohrál a veškerou její lásku vymetl za dveře. Seligová je doma v jakémsi provizoriu, v mysticky rozepsaném domě sedmi žen, z nějž odchází „do života“ – aby se po roce zase vrátila. Ten dům může být hrob, smrt těla, ale může být taky víra (nasvícená sedmiramenným svícnem), která povznáší duši rovnou do nebes.
Nejednoznačný je i formát textu. Leppin svůj příběh rozepsal s žánrovou uvolněností a hravostí jako Kafka svůj první „román“ Popis jednoho zápasu. Taky Dveře života jsou text – skládačka, zápas o formu, text v textu; jednou ve vázaném verši, podruhé v podobě ukázky z románu Romana Marii. Jako by měla rozbíhavá struktura textu kontrastovat s pevnou daností vývojových linek jednotlivých postav, s jejich osudovým určením; jako by se postavy přes svá jména propisovaly z fikce do metafikce, do jakési nadstavby (román, co rozepsal Roman Maria, se totiž jmenuje právě jako jeho milka: Veronika Seligová). Vůbec je v tom relativně krátkém textu spousta vnitřního neklidu, těkavosti; Leppin zkouší možnosti, ohledává terén – jakkoli s výbojností daleko menší než Kafka v Popisu. Je to ale slibná, silná prvotina. I století a čtvrt po svém vzniku.