Prešovský muzikant a autor Edo Klena (1963) začínal na vojně s rockovou hudbou. V 80. letech jako písničkář poznal zákazy vystupování, na festivalu v Martině v roce 1987 na protest jednu jeho píseň zazpíval Ivan Hoffman. Po sametové revoluci Klena koncertoval sólově, se svou kapelou Východ a také například s Jiřím Dědečkem, byl hostem koncertu Karla Kryla nebo skupiny Mňága a Žďorp. Své první autorské album vydal v první polovině 90. let na kazetě. V posledních letech jeho tvorbu poctivě mapuje košické vydavatelství Hevhetia. Zatím poslední titul Eda Kleny a jeho aktuální skupiny Klenoty s názvem Vata vyšel v roce 2019.
Byl na začátku alba Vata nějaký koncept?
Ne, tak to u mě nikdy nevzniká, žádné moje album nemělo koncept na začátku. Já prostě nosím písně, něco vyhodím, něco zůstane a tak se deska postupně formuje… Potom přemýšlím, jaký by měla mít název, co ji nejvíc vystihuje a co bych chtěl prvotně sdělit. Hlavní téma tedy pojmenuji až potom. Předem žádnou koncepci nemám. Ani žánrově, ani tematicky.
Jak vůbec v poslední době píšeš písně? Jde ti to snadno?
Celý život skládám velmi živelně. Cítím se, jako kdybych psal povídky. Jsou to vlastně krátké příběhy běžných dní. Sem tam k tomu přidám nějaké hlubší sdělení, které se nás týká. Obklopují nás média, ale zároveň žijeme své životy. To všechno se mi tak nějak míchá v hlavě, až mě napadne třeba věta: „Jak ven ze systému?“ Člověk uvažuje, co všechno na něj dopadá, co musí snášet, co musí zpracovat. A přitom musí žít, vydělávat, živit rodinu. Jednoduše jej tedy napadne: Jak ven ze systému. Kde na zeměkouli se mohu odstřihnout od světa? A je to řešení? Prostě milion otázek… Potom přemýšlím, jaký typ písně by to mohl být. Je to drsná otázka, takže to bude drsná píseň…
Písně tedy kladou otázky?
Některé ano, ale jiné jsou spíš zábavné. Nemůžu se pokládat za velkého filozofa. Žiji v tomto světě, chci hrát a bavit lidi. Mezi lidi nemohu přijít jen s těžkými tématy, protože jsou už tak ubití životem. A tak se často snažím podávat těžší problém zábavnější formou. Když chce člověk žít v hudebním světě a nehrát jen pětkrát za rok, chce být v kontaktu s lidmi a něco si i vydělat, musí to všechno namíchat. V mé tvorbě je tedy i trocha „kalkulu“, jakkoli se tomu slovu bráním. Člověk prostě nemůže lidem jen klást otázky a neustále je zatěžovat. Beru to tak, že je to především zábava. Ale mám mantinely nastavené tak, abych lidem nepodlézal, aby to mé zpívání pořád o něčem bylo. Snažím se nezapomínat, že jsem písničkář, a vycházím z textu.
