Zpěvák a kytarista Elijah Wald napsal tucet knížek o blues a spřízněných žánrech, plus jednu nehudební. Ta je o autostopu – a i v téhle oblasti je autorem víc než povolaným. Stopem projel Afriku a studoval přitom hudbu místních kytaristů.
Dvě z jeho knížek byly přeloženy do češtiny: Co je to blues? a Dylan se dal na elektriku! Ta poslední inspirovala film Bob Dylan: Úplně neznámý, který před rokem pronikl do českých kin. Jeho zatím poslední knihou je Jelly Roll Blues: Censored Songs and Hidden Histories, o níž UNI přineslo článek v lednu 2025. V listopadu téhož roku Wald podruhé vystoupil na festivalu Blues Alive v Šumperku, na což navázal českým turné pod hlavičkou zmíněného festivalu, a na něj navazující italskou šňůrou. Širší hudební souvislosti hledal i při přesunech mezi koncerty. Poslouchal české Country Radio a zjistil, kolik skladeb z jeho repertoáru vyšlo v českých coververzích. He’ll Have to Go se Wald naučil od Jima Reevese, česky skladbu natočila Eva Olmerová jako Čekej tiše. Goodnight Irene od Leadbellyho patří k zlatému repertoáru českých trampů, Sloop John B, skladbu zpopularizovanou Beach Boys, natočili Rangers jako Zvedněte kotvy. Následující rozhovor vznikl v den jeho pražského koncertu v Čítárně Unijazzu.
Vy jste akademik zaměřený na historii blues a zároveň koncertující umělec. Co vás vlastně k hudbě přivedlo?
Byl to můj starší, nevlastní bratr. On nejenže hrál blues, ale také měl sbírku desek. Josh White, Woody Guthrie, což nebyli přímo bluesmani, a mě to otevřelo dveře do dalších žánrů. Vzpomínám si na první koncert, který jsem viděl v pěti letech: Jim Kweskin & the Jug Band. Žil jsem s rodiči v Cambridge, stát Massachusetts.
Dnes jste člověk několika profesí. Jaký cíl jste měl jako pětiletý?
Chtěl jsem být muzikantem. Ty knížky, to přišlo později, jako obživa. Viděl jsem Petea Seegera když mi bylo sedm, a chtěl jsem dělat přesně co on. Fascinovala mě živá hudba, hlavně blues.
V 60. letech s nástupem muzikantů jako John Mayall či Rolling Stones se hodně diskutovalo, jestli běloši vůbec dokážou zpívat blues, na rozdíl od černochů. Má tahle debata smysl i dnes?
Není to úplně nesmysl, ale záleží, jak blues definujete. Když se běloch snaží zpívat jako Muddy Waters, to není cesta. Znáte třeba anglického folkaře Martina Carthyho? Zpíval píseň, která původně byla ve skotské gaelštině, ale slova změnil na angličtinu. Ptal jsem se ho proč a on mi řekl, že nechtěl nic předstírat. Protože by tak vytvořil nechtěný posun: jeho verze by zněla „vážněji“ než originál, protože už tím, že zpívá v jazyce, který neovládá, se vytratí ta původní bezprostřednost. Jinými slovy, překlad do angličtiny je paradoxně autentičtější, protože v tom není žádná křeč. Ano, byla spousta bělochů, kteří se snažili znít jako černoši. Tomu se říká imitace. Což není dobrá hudba.
Třeba John Mayall z Anglie zněl úplně jinak než jeho současník Paul Butterfield, který vyrůstal v Chicagu ve smíšeném bělošsko-černošském prostředí. Nebyl tedy autentičtější?
Já to vidím jinak: každý byl jiný. Třeba Muddy Waters zpíval úplně jinak než Howlin’ Wolf, a přitom oba byli autentičtí bluesmani. A černí Američané z Mississippi zpívají jinak než běloši z Bostonu či z Londýna. Takže, když někdo z Anglie zkouší zpívat jako americký černoch, není to nic špatného, ale působí to divně.
Jedna postava z historie byla ale skutečně výjimečná. Lord Buckley, americký běloch, mluvil slangem jazzových hipsterů 40. let, jeho jazyk měl dokonce typicky černošský rytmus. Vystupoval jako komik, tedy stand up comedian, a po svém zpracoval texty takových velikánů jako Charles Dickens či Shakespeare.
A někdy mluvil třeba s britským přízvukem. Ani bych ho nenazval komikem, byl spíš herec, a velmi unikátní. Prosadil se v mnoha rolích.
Dave Van Ronk, šedá eminence dylanovské generace
Když se teď ohlédnete, kdo pro vás z britské bluesové scény představoval kvalitu?
Mám rád Rolling Stones.
Nejatraktivnějším tématem vašich knížek je Bob Dylan. Kdy jste ho viděl poprvé?
Když mi bylo dvanáct let, na turné Before the Flood, s The Band.
Pokud člověk zpívá blues, přináší židovský původ, jako ve vašem případě, nějakou výhodu?
Ne. Pamatujte, že většina černochů nejsou Židé. Společná linka je v tom, že obě skupiny jsou menšiny a sdílejí podobný úděl. Jsou přehlížení a aby něčeho dosáhli, musí vynaložit větší úsilí než majoritní populace. Ale na druhou stranu, vezměte zpěváky jako Mick Jagger, Joe Cocker, Dave Van Ronk, Spider John Korner. Nikdo z nich není Žid, takže odpověď zní ne.
Dave Van Ronk byl o pět let starší než Bob Dylan, a nejenže patřil k prvním, kdo rozpoznal jeho talent, ale stal se i jeho mentorem.
Van Ronk byl znalec, výborný zpěvák a vynikající kytarista.
Já o něm četl knihu, která skvěle líčí newyorskou folkovou scénu v letech, když tam Dylan začínal.
Tu jsem
