Matce dvou dětí a nositelce Řádu britského impéria táhne na padesátku a po třicetileté kariéře v anglickém folku by se dalo předpokládat, že tak nějak dospěla. Houby. Zůstává pořád za prostořekého nevyzpytatelného smíška, s pravidly si hlavu neláme a co si o ní kdo pomyslí, ji netrápí už vůbec. „Kouřila jsem na gauči chlapy, kteří mě už nikdy nechtěli,“ zpívá ve skladbě The Company of Men, jako by tenhle slovník do anglické lidové tradice odjakživa patřil. Nepatří, jasně že ne, k ní ovšem ano. Co na srdci, to na jazyku, a když je třeba doprovodu sbíječky, šantánu, elektroniky nebo punku, sem s nimi. Zkrátka Eliza: vynikající zpěvačka, houslistka, kytaristka, skladatelka, neúnavná průzkumnice archivů, odvážná skokanka do projektů typu The Imagined Village a vzpíratelka definic „bílého, bezpečného a nesexy folku fixovaného na akustické nástroje“. Nedávno jí zemřela matka Norma Waterson, pro živořícího tátu Martina musela uspořádat sbírku a sama se v covidové mizérii těžce plácala, až to prý nebylo vůbec hezké. I tak fanoušky na Twitteru požádala, aby na výroční album navrhli patnáct skladeb z jejího rozsáhlého a stylově rozlétaného repertoáru. Ovšem žádné obvyklé Best of a prachy sem. S léta věrnou kapelou The Restitution je znovu nahrála v nových verzích odpovídajících načerpaným zkušenostem, takže radost z Elizy nekončí, radost trvá. Fanouškovský výběr lehce zkorigovala a nasměrovala ke skladbám, ke kterým má niterný osobní vztah; a nebylo těžké dopředu uhádnout, že mezi nimi zcela určitě najdeme My Father’s Mansions od Petera Seggera; Stumbling On, dárek od tety Lal Waterson nebo Spice Girl od Peggy Seeger, kterou považuje za druhou matku. Normě pak věnovala krásu nesmírnou: tradiční a šťastně končící milostnou baladu In London So Fair, doprovázenou pouze klavírem Phila Alexandera. A samozřejmě, album končí Norminým tolik oblíbeným calypsem Good Morning, Mr Walker.