Americký avantgardista Elliott Sharp vydal letos dvě sólová alba – klavírní Forte Piano a kytarové Octal. Mají dost společného, i když se nástroje a ladění liší. Sharp totiž přistupuje k oběma nástrojům trochu jako k perkusím, u kytary často uplatňuje taping a u křídla hodně pracoval s dynamikou, s kontrasty v síle úderu a s kratším dozvukem, který mu umožnil vytvářet rytmické struktury. Pokud sešlápl pedál, tak proto, aby vytvořil hutné slévající se plochy, podobné těm od amplifikovaných nástrojů. Platí zejména, když hrál clustery jako v až mechanicky působícím Beauty Lambda Baryon. Naopak Petrichor a začátek Anomalie jsou vysloveně tiché, než nervní rytmus úderů okolo pár tónu zesílí. Perlivé shluky vysokých tónů v Supercession působí až nakřáple.
Na obou albech ve strukturách taky pracoval s kombinací nebo střídáním vysokých a hlubších tónů. Ve Fugoid Motion využívá na klavíru průrazné výšky, ale také hluboké basy. Kombinuje je i na kytarovém Octal, což mu umožnil zvolený nástroj, už popáté se na něm vrátil osmistrunné lubovce od Saula Kolla, kde přidané struny rozšiřují rozsah kytary o rozsah basy. Využil toho v Misse. Nezvykle však znějí skladby kvůli netypickému ladění kytary, které vychází z celočíselných poměrů frekvencí jako jsou 5/4 nebo 3/2.
Citlivost snímačů umožňuje Sharpovi využívat tapingu jako v Seiche a Polaritonu. Pracuje také s dlouhými tóny jako v Stelle Tennebris a Pentafacie nebo Dronality Five, kde si pohrává i s náběhem. V každé skladbě mění pojetí hry, v Analemmatu se objevuje drnčení preparovaného nástroje, protože zkoumá, co je v daném ladění možné. Místy však jde jen o zkoumání, což nestačí.
I na Forte Piano Sharp hledá možnosti, které mu dává nástroj, na nějž obvykle nehraje, ale skladby jsou komplexnější. V každé uplatňuje více přístupů, je v nich co objevovat i při opakovaném poslechu. Forte Piano také umožňuje lépe poznat, jak přemýšlí o hudbě, o kontrastu, struktuře a strunných nástrojích obecně.