„Jaro tady máte vážně o dost dřív než u mě doma v Göteborgu. Ty krásně bíle rozkvetlé stromy všude… O tom jsem vlastně napsal jednu skladbu, o náladě, jak slunce svítí skrz koruny stromů,“ zamyslel se švédský bubeník Emil Brandqvist a odklepl mihotavě hypnotickou, uklidňující kompozici When The Light Shines Through z předposledního alba svého tria Entering The Woods (2020). Pozitivní atmosféra ostatně během druhého pražského koncertu tria (první proběhl v roce 2017 a Emil na něj zavzpomínal jako na mimořádně milý) převládala. Byť pro Emil Brandqvist Trio zároveň platí i všechna klišé o severské melancholii. Krásný protimluv. Optimistická melancholie? Tak nějak.
Trio zahájilo koncert doslova z tajemného ticha, dvěma kompozicemi Lullaby In Green a Everflowing z poslední desky Layers Of Life (2023). Brandqvist tak chvíli potvrzoval po léta tradovanou pověst velejemného bubeníka – melodika, komponujícího něžně chytlavé, členité a romanticky teskné klusy pro klavír, které pak zpoza bicí soupravy jen filigránsky jemně a rafinovaně „odtikává“ a „prozvoňuje“. Jenže to neznamenalo, že by se do bicí soupravy bál pořádně opřít. Zlom přišel ve třetí skladbě Unbreakable, která vygradovala do razantní, nepředstírané hráčské euforie. A co teprve divoké, přitom ani chvilku nudné bubenické sólo v A Day In Memories. Ani další novinářské a posluchačské klišé o „tichém“ bubeníkovi tak zcela neplatí. I když i během hlučné smršti šel bubeník po melodii, vyprávění příběhu a dejme tomu katarzi vydáním energie, a nikoliv po nějaké technické „parádičce“, natož exhibici. Přestože je dokonalý technik, vyznění Brandqvistovy hry bylo neokázalé, přirozené.
